SHANTKAN II: 12. ČÁST - TROJICE MUŽŮ - STRÁŽCE ZÁKONA

2. srpna 2011 v 10:31 | Kyle |  SHANTKAN II.

Druhá série se nám pomalu ale jistě blíží ke konci a spolu s ní i trojdilný subpříběh o Santigovi, Cristienovi a Jeremym. Dnešní kapitola jejich společný příběh uzavře...

O svém otci a o nápisu ve stole jsem pověděl i ostatním avšak prakticky to bylo k ničemu. Krátce na to pronesl Santigo větu, na kterou nikdy nezapomenu. "Myslím, že naše dny v těchto horách jsou sečteny. Měli bychom se raději vrátit." Všichni přítomní včetně mě byli ohromeni! Santigo? Ten, který se nás vždy snažil přimět k cestě dál. Zřejmě konečně plně pochopil, že tu zkrátka nejsme vítáni. Nikdo proti jeho návrhu neprotestoval. Dalo by se říci, že ostatní se s tím, že k jezeru nedorazí, nějak smířili. Otočili jsme se na místě a vydali jsme se nazpátek, směrem na jih k Tombstowe. Před námi bylo mnoho dní, možná týdnů chůze a než na to myslet, raději jsem navázal řeč s Cristienem. "Poslyš, o Santigovi a Jeremym jsem se toho dověděl už mnoho, ale o tobě vím pouze pár věcí. Byl jsi šerif a pak jsi toho musel nechat, ale co takhle, kdyby ses mi svěřil s nějakými podrobnostmi? Pokud ti to ovšem nebude vadit." Cristien přikývl a jeho vyprávěním se tak uzavřel pomyslný trojúhelník, jehož vrcholy byl právě Cristien, Santigo a Jeremy.



MASON CITY 1858 - PŘED ŠESTI LETY


V Mason City jsem v této době už několik let pracoval jako šerif. Lidé si mě poměrně vážili a ve městě jsem udržoval klid a mír, jak jen to šlo. Celá tato moje éra strážení zákona se pomalu začala hroutit dne, kdy jsem ve stodole, vedle kanceláře šerifa dopadl jednoho zlodějíčka koní. Nebude pro tebe žádným překvapením, že tímto mužem byl Jeremy. Vyvedl jsem ho ven ze stodoly a odvedl ho k sobě, kde jsem ho vsadil do cely. Po celou tu dobu ani jeden z nás nepromluvil. Určitě mu bylo jasné, co ho čeká. Druhý den ráno jsem se ho chystal pověsit na hlavním náměstí města. Zloději koní jiné tresty nezasluhovali. U jeho cely jsem nechal jednoho ze svých mužů a poté jsem se vydal na obchůzku po městě.

Vyšel jsem ven z kanceláře a porozhlédl se po městě. Všude jen kvetl noční život, lidé se bavili, tančili a popíjeli. Jakoby úplně zapomněli na strasti jejich ne příliš radostného života. Tu jsem se zahlédl do dálky za město a přišlo mi to, jako bych tam kdesi v dáli spatřil nějaké stíny. Na chvíli mě to zarazilo, ale nakonec jsem usoudil, že to pro nás nepředstavuje žádné nebezpečí. Přestal jsem tomu věnovat pozornost a pokračoval jsem dál v obchůzce. Avšak můj úsudek byl špatný!!!

Po několika minutách do města vtrhla plně ozbrojená banda maskovaných mužů! Bylo jich mnoho! Dvacet možná i třicet! Vpadli do města a okamžitě zahájili palbu. Zabili několik občanů a poté toho najednou nechali. Jejich vůdce poté hlasitě zvolal. "Kde je šerif, chci mluvit s šerifem!" Jeho volání se ozývalo na míle daleko. Věděl jsem, že jde do tuhého. Předstoupil jsem asi pět metrů před něj, abych si vyslechl, co bude vyžadovat. "Pokud se chcete dožít zítřejšího rána, odevzdejte nám veškerou úrodu a pokladnu s vybranými daněmi. Jestli tak uděláte, necháme vás naživu." Pronesl chladným hlasem. Já jsem se však rozhodně nechtěl vzdát. "Na to zapomeň!" Řekl jsem odhodlaně a okamžitě jsem sáhl po koltu a během mžiku sekundy jsem tomuto banditovi napálil kulku do hrudi. Poté jsem hbitě uskočil za pár dřevěných beden, abych se kryl před příchozí palbou. Strhla se obrovská přestřelka, do které se zapojilo celé město. Trvala jen pár minut, když v tom se ozval silný výbuch! Někdo s banditů zasáhl pár sudů s prachem vedle kanceláře šerifa, které explodovali! Dál si z té noci už nic nepamatuju.

Ráno druhého dne jsem se probudil na okraji města. V pravé ruce jsem měl zapíchnuté dřevěné střepiny a hlava mi třeštila jako zvon. Celým městem se ozýval křik a nářek. Pomalu jsem vstal a porozhlédl se po městě. Bylo celé zničené!!!

Nezbylo nám nic jiného, než mrtvé pohřbít a dát město opět do pořádku. Avšak lidé se mnou už nechtěli mít nic společného. Dávali mi za vinu, co se stalo. Možná, kdybych se tu noc rozhodl těm banditům odevzdat úrodu a peníze, tak by to dopadlo jinak, ale kdo ví? Odevzdal bych jim úrodu a peníze a za několik týdnů by byli zpět se stejnými požadavky a tak by to šlo pořád do kola. Musel jsem zmizet, začalo to tu pro mě být příliš nebezpečné.

Nasedl jsem na koně a jako zbabělec jsem vyrazil k nejbližšímu lesu, kde jsem se chtěl na pár dní schovat. Vůbec jsem netušil, co se mnou bude dál. Dorazil jsem do lesa a několik hodin jsem se jím prodíral dál, když tu najednou jsem ucítil kouř. Okamžitě jsem vzal do ruky svůj kolt, abych se mohl v případě nebezpečí bránit. Rozhrnul jsem před sebou několik listnatých větví, a koho tu nevidím. U ohně seděl Jeremy!!! "Kde ty ses tady vzal?" Vyhrkl jsem ze sebe. Jeremyho tvář se jen hemžila úsměvy. "Ten výbuch prorazil zadní část cely, což mě osvobodilo. Ale, co tady děláš ty?" Zeptal se pro změnu on.

Nechtěl jsem o tom mluvit. "Co je ti potom." Odseknul jsem. "No dobrá." Povzdechl Jeremy. "Jestli chceš, můžeš si přisednout." Nabídl mi. Neodmítnul jsem. Nevěděl jsem, co dál a tak jsem si tam s ním alespoň odpočinul a krátce popovídal. Už jsem nebral ohled na to, že je to zločinec. Z vesty jsem si odepnul šerifskou hvězdu a mrštil jsem s ní do ohně. Několik minut jsme si povídali a během té doby jsem pochopil, že Jeremy není až tak špatný. Dokonce mi nabídl, abych s ním jel dál. Za normálních okolností bych samozřejmě nejel, ale byl jsem opravdu na dně a proto mi jeho pomocná ruku přišla vhod. Nasedli jsme na koně a vydali jsme se k nedaleké řece, abychom zde zahnali žízeň a nabrali si zásoby vody.

Když jsme však dojeli k řece, uvědomili jsme si, že tu nejsme sami. Mezi houštím jsme uviděli koně a obrys muže. Mexičana!!! Přistoupili jsme k řece a tam jsme spatřili klečícího Santiga, kterého ze všech stran obklopovaly potrhané bankovky! Zde jsme se poprvé všichni tři setkali a dali do řeči. Navzájem jsme se jeden druhému svěřili o svých problémech. Santigo se neměl kam vrátit a krom toho mu šel po krku velitel mexických žoldáků Chuan. Jeremy byl hledaný po celém Západě za krádeže koní a já jsem ztratil pozici šerifa. Společně jsme mohli začít znovu. Santigo se nám zmínil o starém indiánském pokladu, který údajně ležel několik mil odsud. Společně jsme se vydali na cestu za tímto bohatstvím a naše cesty se už nerozešli…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia | Web | 17. srpna 2011 v 0:20 | Reagovat

Tak takhle je ukončen příběh těch tří! Beru zpět všechny své poznámky k předchozím dvěma :-D

Moc se mi líbí, jak pořád jedeš ten hlavní příběh, i když jen po trošičkách a do toho Rikeato vždy jen přeběhne k dalšímu, aby mu vyprávěl svůj příběh. Není on nějaký sběratel? ;-)
Teď nevím, víme něco dalšího o něm samotném, nebo jen náznaky sem tam v kapitolce? Ale to nic, jen teď nevím - jak do toho čtu ještě spoustu dalších, tak zapomínám :-)  Ale je hezké (pokud to tak opravdu je), jak trojice vypráví najednou a Rikeato je ,,roztažen" po celém hlavním příběhu. Je tím odlišen a nazančuje to, že to hlavně o něj se jedná :-)

Tak jo, jedině to jejich skamarádění je trochu v extrému, jestli se to tak dá říct. Christien je jeden den šerifem a doslova druhý den už se přátelí se zlodějem koní, kterého včera zavřel. A sám Jeremy jen tak pozve šerifa ke svému ohni, místo toho sby ho picnul a zdrhl v domnění, že v lese jsou další muži zákona pátrající po něm jako uprchlém vězni. Pak potkají dalšího naprostého cizince aten jim beze všeho poví o strašlivě vzácném tajemství a oni stejně tak beze všeho kývnou, že půjdou s ním.
Ale málo místa je málo místa, takže to je vlastně jen výkřik do ticha  8-)

Ps: Kde jsi vlastně vzal ten obrázek v záhlaví? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama