SHANTKAN II: 14. ČÁST: ÚNOS

17. srpna 2011 v 18:50 | Kyle |  SHANTKAN II.

Druhá šérie touto kapitolou finišuje. Děj se posouvá obrovským skokem vpřed a hned první řádky vás o tom přesvědčí. Po skončení této série bude následovat pochopitelně další, v pořadí už III. série, na kterou se můžete těšit co nevidět. Dříve než však začne, setkáte se tu na blogu s článkem, který vás na tuto novou sérii navnadí a pochopitelně i s upoutávkou.

Bože! Moje hlava. Co to sakra? Kde to jsem?! Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že jsem úplně někde jinde. Hlava mi třeštila bolestí a na týlu jsem si nahmatal velkou bouli. Ležel jsem na něčem, co připomínalo vůz, který byl tažen za koněm. Ruce jsem měl svázané a nohy rovněž. Ústa byla zavázaná pevně utaženým roubíkem, který mi bránil vyslovit jediné slovo. Nevěděl jsem, co se děje. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlížel, abych zjistil, kde to jsem, ale marně. Byla tma. Kolem vozu, na kterém jsem ležel, se pohybovala skupinka lidí. Když jsem se na ně zadíval, docela mě zamrazilo. Všichni totiž byli indiáni!!! Nechápal jsem to. Vždyť nás tehdy přišel varovat běloch…



Vůbec jsem netušil, co se stalo. Snažil jsem si vzpomenout na cokoliv, co by mi mohlo pomoci. Vybavoval jsem si pouze utáboření před setměním, ale dál už nic. Jediné, na co jsem si vzpomněl, byla tma a ticho. Došlo mi, že jsem byl unesen! Kým? Proč? To jsem netušil, ale bylo mi jasné, že to nějak souvisí se záhadnými lidmi, na které jsme v horách už několikrát narazili. Pokoušel jsem se zjistit, kde to zhruba jsme. Nazvedl jsem hlavu, co to jen šlo, ale stěží jsem viděl pár metrů od sebe. Ke všemu byla ještě tma, která pohlcovala vše kolem mě.

Začal jsem si plně uvědomovat, že je zle! Nechtěl jsem propadnout panice, ale to se lehce řekne, ale hůře udělá. Děsil jsem se toho, co se mnou ti lidé udělají. Chtějí mě zabít nebo mě unesli za jiným účelem?

Po dalších minutách jsem si vzpomněl na Santiga a ostatní. Ti zřejmě uneseni nebyli, protože, když jsem se kolem sebe rozhlížel, žádný další vůz jsem nespatřil. I když možná byli odvlečeni jinou skupinkou nebo se nacházejí kus před námi nebo za námi. Modlil jsem se, aby byli v pořádku a doufal jsem, že nepadli do zajetí podobně jako já. Oni byli mojí jedinou nadějí, jak se dostat ze spárů těchto cizinců.

Najednou se vůz, na kterém ležel, prudce naklonil dolů. Zřejmě sestupují dolů po nějakém kopci, blesklo mi hlavou. Neuběhlo moc času, když jsem uslyšel zvuky vody! Byla blízko! Hlavu jsem natočil do leva a nevěřil jsem svým očím! Přímo přede mnou se nacházela klidná vodní hladina, která se rozprostírala na obrovském prostranství. Odrážel se v ní měsíc, jehož svit vytvářel na hladině tisíce poskakujících třpytek. Okamžitě mi to došlo! Tohle zřejmě bude ono bájné jezero. Jezero, opředené záhadami a tajemstvím. Jezero SHANTKAN!

Náhle se jeden z mých únosců na mě podíval a evidentně ho zarazilo, že jsem při vědomí. Okamžitě na to upozornil ostatní. V rukou držel něco, jako dřevěnou tyč, možná tomahavk. Tím se rozmáchl a udeřil mě do hlavy. Znovu jsem byl omráčen!

Au! Kriste pane, ta bolest hlavy se už nedá vydržet. Opět jsem se probral z omráčení. Tentokrát jsem už ale nebyl upoután na nějakém voze, ale nacházel jsem se v nějakém velkém stanu! Uprostřed byl velký kůl z velmi tvrdého dřeva. Jeho velká část byla zabořená v zemi a právě k tomuto kůlu jsem byl připoután řetězem. Od středu stanu jsem mohl udělat jen pár kroků. Řetěz nebyl příliš dlouhý. Raději jsem však nevstával. Hlava mi třeštila a měl jsem problémy i s viděním. Seděl jsem opřený o dřevěný kůl a čekal jsem, co bude následovat. Pomalu jsem se začal připravovat na bolestivou smrt u mučednického kůlu!

Za pár desítek minut se odhrnula vstupní plachta a do stanu vstoupila jedna osoba. Během průchodu pod plachtou do stanu proniklo několik paprsků světla a já jsem pochopil, že už nastalo ráno. Přede mě předstoupil vysoký muž, indián. Oblečen pouze do střapcovitých kalhot a s holou hrudí. "Tady, voda." Promluvil a podal mi koženou čutoru s vodou. Tu jsem uchopil oběma rukama a několika dlouhými doušky jsem se napil. "Díky," odpověděl jsem a utřel si vlhká ústa a bradu. Znovu jsem se podíval na indiána, který mlčel. "Kdo jsi?" Zeptal jsem se. "Moje jméno je Enkato a jak si se již zajisté dovtípil, patřím k lidem, kteří tyto hory obývají." "Proč?" Zněla moje další otázka. "Nejsem tu od toho, abych odpovídal na tvoje otázky." Okřikl mě Enkato. "Mohl bys mi prokázat laskavost. Na tvoji žádost jsem se ti představil, ty bys mohl udělat to samé." Dodal Enkato. "Dobrá, jmenuju se Rikeato."

Nevím proč, ale Enkato vypadal, jakoby přesně věděl, že se takhle budu jmenovat. "Tak Rikeato, dříve než přistoupíme k dalším věcem, je tu člověk, který by s tebou chtěl mluvit." Oznámil mi a to mě opět zarazilo. "Kdo by se mnou chtěl mluvit?"Ptal jsem se. "Ten muž stojí před stanem, přivedu ho."Odpověděl Enkato a popošel zpět ke vstupní plachtě, odhrnul ji a já spatřil onoho muže. Uviděl jsem jeho tvář a nemohl jsem věřit vlastním očím. Nikdy by mě nenapadlo, že ho ještě uvidím. Přímo přede mnou stál…

KONEC II. SÉRIE

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama