SHANTKAN II: 11. ČÁST - SANTIGOVA CHVÍLE PRAVDY

31. července 2011 v 19:48 | Kyle |  SHANTKAN II.

Závěr II. série Shantkanu se nám blíží! A dnešní kapitola vás v tom jenom utvrdí! Rozhodně stojí za to! Dovoluju si tvrdit, že poslední čtyři části Shantkanu vás dostatečně navnadí na další sérii, kterou mám rozepsanou téměř do poloviny. Čeká na vás ještě jedna speciální kapča a mimo jiné se v závěru série sétkáme opět s tajemným indiánem, který už pronese i pár slov!


Za několik chvil křik ustal a nastalo opět ticho. Indián však další slova nepronesl. Pouze se rozmáchl rukou a chystal se proti nám vrhnout svůj tomahavk! Všem nám bylo jasné, že je zle. Ale indián ho nehodil po někom z nás, ale na zem k ohni. Tam jsme si všichni všimli, že kolem jeho rukojeti, je omotaný nějaký pergamen, pravděpodobně se vzkazem. Když jsme zvedli hlavu, abychom se podívali, co dělá indián, byl už pryč! Během pár vteřin se ztratil uprostřed tmy!



Okamžitě jsme přiskočili k tomahavku, abychom zjistili, co se v pergamenu píše. Do rukou ho vzal samozřejmě Santigo. Sundal ho z rukojeti tomahavku a potom ho rozmotal. Jen, tak přes rameno jsem si všiml, že tam toho moc nestálo. Santigo se naklonil k ohni, aby na písmena lépe viděl a poté nahlas přečetl nápis: "ANI O KROK DÁL!" To bylo vše! Krátké, ale zato výstižné. Rozhodně nás to mělo vyděsit a osobně si myslím, že se i tak stalo. I Santigův drsný výraz se roztekl jako vosk a v jeho očích byla vidět beznaděj. "Zatraceně, tohle už vypadá bledě!" Pronesl. "Proč nás, ale stále varují. Pokud nechtějí, abychom pokračovali dál, tak proč nás jednoduše neoddělají?" Zamyslel se. Úvaha to byla zajímavá a jen těžko jsme na ni mohli hledat nějakou odpověď. Nechtěl jsem zase vybouchnout, a proto jsem navrhl, abychom si šli všichni lehnout. Za nedlouho začne svítat a měli bychom načerpat ještě pár sil. Stejně toho už moc nenaděláme, ráno bude moudřejší večera. Kupodivu se tak stalo a nikdo nic nenamítal.


Pár hodin jsme strávili na lůžku a pokoušeli jsme se usnout. Zanedlouho však o sobě začalo dávat vědět slunce, se kterým pomalu přicházelo ráno. Každý z nás byl v očekávání, jakým směrem se budou naše kroky vyvíjet dál. Hlavně jsme byli v očekávání ze Santiga. Ten jakožto náš vůdce musí přijít s nějakým plánem do dalších dní. Ráno jsme vstali a posadili jsme se na balvany, kterých bylo na vrcholku skály poměrně dost. Santigo se postavil před nás a začal mluvit. Bylo na něm vidět, že si konečně uvědomil, jak kritická naše situace je. "Všichni víte, co se včera večer stalo." Začal opatrně. "Myslím, že jedinou možností, jak vyřešit naši zapeklitou situaci je prozradit pravdu Rikeatovi a Tobiášovi. Doposud jsme jim tajili cíl naší cesty, a pokud mají s námi riskovat život, měli by vědět, proč ho vlastně riskují." "Konečně." Zaradoval jsem se v duchu. Santigo pokračoval dál.


"Jak oba víte, já a moji přátelé Cristien a Jeremy jsme něco jako lovci pradávných artefaktů. Převážně indiánských. Od chvíle, co jsme se seznámili, neděláme nic jiného. Cestujeme napříč všelijakými končinami Divokého západu a pátráme po různých věcech, které většinou prodáváme. Avšak kvůli prodeji jsme se do Tančících hor nevydali. Prozradil jsem vám, že míříme k jistému jezeru. Ale, co je to za jezero, jsem vám neřekl. A právě včerejší noc mi ukázala, že bych tak udělat měl."Pověděl se vší pokorou, až jsem se nestačil divit. Santiga jsem nepoznával. Takhle jsem ho ještě mluvit neviděl. "Dobrá, o jaké jezero tedy jde?" Zajímalo Tobiáše včetně mě. Santigo si setřel pot z tváře a zanedlouho odpověděl.


"Řeknu vám všechno. Jak jsme se o tom jezeře dozvěděli a taky proč je tak výjimečné. Před několika měsíci jsme tábořili nedaleko Clintonu v takovém malém hájku a jen tak jsme si opékali něco k snědku. V tom přímo u našeho ohniště vyšel z lesa muž - indián. Nebyl ozbrojen a mluvil plynule řečí bílých lidí. Nijak nás neohrožoval. Řekl nám, že celé dny nejedl a požádal nás, zdali bychom se s ním nepodělili o jídlo. Každý z nás dobře věděl jaké to je, nejíst několik dní a proti indiánům jsme nic neměli. Krom toho, tento nebezpečně nevypadal. Přisedl si k nám a společně jsme se najedli. Nevím, čím to bylo, ale připadal mi nějak povědomí. Neviděl jsem ho už? Ptal jsem se sám sebe. Chvíli jsem na něj upřeně hleděl, ale nakonec jsem usoudil, že je to hloupost. Kde bych ho tak asi potkal? Přestal jsem se tím zabývat a hodil jsem to za hlavu. Jakmile jsme skončili s jídlem, tak se indián rozpovídal. Zpoza kožené vesty vytáhl starou mapu, na které byla vyznačená cesta k nějaké jeskyni!!! Poté nás začal s touto mapou seznamovat. Zeptal se nás, zdali jsme někdy slyšeli příběh o bájném jezeře, které leží uprostřed Tančících hor. Naše odpověď byla NE. Vysvětlil nám, o co jde, znělo to šíleně, ale na té legendě muselo být něco pravdy! Za to, že jsme mu darovali jídlo a chovali se k němu přátelsky, nám tento indián tuto mapu daroval. Na mapě byla vyznačena cesta k jakési jeskyni, ve které se měla skrývat kobka s další mapou, která by nás už měla zavést k jezeru."


"Pořád jsi nám, ale neřekl, co je to jezero zač." Popíchnul jsem Santiga. "Zrovna jsem se na to chystal." Vysvětloval. "To jezero se jmenuje SHANTKAN a v indiánské legendě se o něm praví, že dokáže vrátit život. Duše těch, co zemřeli, odchází do tohoto jezera a pokud k němu dorazíte, můžete se setkat s lidmi, kteří zemřeli!!!"


Nevěřil jsem vlastním uším. Setkat se s těmi, co jsou po smrti?! Znělo to děsivě. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit, ale pak se mi najednou před očima vybavil den, kdy do hor odešel i můj otec a okamžitě mě zamrazilo. Tehdy jsem totiž došel do domku a můj otec byl pryč. Bylo to právě po smrti mé matky. Na stole ležel papír se vzkazem pro mě a do desky stolu byl vyryt nápis SHANTKAN!!!! Ve vzkazu stálo, že odchází, aby se mohl opět setkat s mojí matkou. Jakmile jsem si na tento moment vzpomenul, zamrazilo mě v zádech a krev v mi ztuhla v žilách! "Bože, co je tohle jezero zač?" Pomyslel jsem si!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia | Web | 7. srpna 2011 v 0:21 | Reagovat

No, závěr mohu shrnout jedním slovem - Páni!
:-D

Začátek se rozjede pomalu, navíc se nějak nevyznám v tom co se stalo. Indián zmizel, křik ustal a celá parta se bez starostí shlukne okolo pergamenu, záda vystavená do lesa? To je jeden zádrhel co jsem našla :-)

Ale pak vyprávění o jezeře už je výborné, já prostě nemám co říct :-D

Jedině osobní preference,m že nemám ráda časté vykřičníky, ale to už je věc každého spisovatele a toho, jak moc naléhavě chce tu kterou větu říct ;-)

Technická - ,,Nevím, čím to bylo, ale připadal mi nějak povědomí"
Povědomý = mladý, takže byl mi nějak povědomÝ

2 vestec | Web | 12. ledna 2012 v 16:03 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama