SHANTKAN II: 10. ČÁST - DUCHOVÉ

29. července 2011 v 21:39 | Kyle |  SHANTKAN II.


Jeremy dokázal vyprávět celé hodiny. S chutí jsem hltal každé slovo, vycházející z jeho úst. Vše to říkal s takovým zaujetím, díky kterému na mě jeho vyprávění ještě více doléhalo. Zatímco on povídal, naše skupina urazila několik dalších mil. Tento den mi strašně rychle utekl. Jeremyho nešlo zastavit. Zkrátka ráno otevřel ústa a začal mluvit, mluvit a zase mluvit. Setmělo se, došel podvečer a Jeremy stále vyprávěl. Neuvěřitelné! Stěžejní částí jeho ústního projevu bylo odhalení jeho minulosti, coby zloděje koní. Docela jsem ho obdivoval. Ne, že bych jeho nečestné chování mimo zákon schvaloval, ale na druhou stranu to vyžadovalo neskutečné množství odvahy a hodně pevné nervy, které hned tak něco nepotrhá. Zloději koní jsou na Divokém západě trestání nekompromisně. Je jedno kolik koní ukradnete. Trest je vždy stejný - oběšení! Jeremy se mi dále zmínil o vzácných koních, své rodině a dalších soukromých věcech. Opravdu jsme si dobře popovídali.



Nastal čas střídání stráží. Slunce začalo pomalu zapadat za vrcholky hor a na jeho místo se chystal jasně zářící měsíc. Modrá obloha se zbarvila do černa, vyhoupl se na ni měsíc, doprovázený tisícerem hvězd. Bylo na čase najít si vhodné místo, pro vytvoření tábora, kde bychom přečkali noc. Jako velmi výhodná se nám jevila menší skála, na kterou jsme narazili po cestě. Její úpatí bylo obrostlé vysokými jehličnany, které se vyskytovaly i téměř v polovině skály. Vrcholek byl ale nezalesněn, bylo to doslova volné prostranství, jež bylo z jedné strany zakončeno zhruba desetimetrovým kolmým srázem.


Z posledních sil jsme se vydrápali nahoru, abychom skálu prozkoumali a poté udělali to, co vždy. Rozdělali jsme oheň, připravili si místa k spánku a tak podobně. Zásoby jídla a vody se nám rapidně zmenšily, ale pořád jsme na tom nebyli tak špatně. Pár soust na každého vyšlo a poté jsme ulehli. Nicméně na stráži vždy museli zůstat alespoň dva z nás. První hlídka vyšla na Cristiena a Santiga. My ostatní jsme se pokoušeli usnout. Nejsem si však jist, že v tajemné atmosféře Tančících hor někdo z nás v poklidu upadl do říše spánku. Já osobně jsem jenom tak podřimoval, noc se neskutečně táhla oproti dni, který utekl jako voda. Za pár hodin jsem ucítil na rameni poklepání. "Vstávej Rikeato," zašeptal Tobiáš, se kterým jsem právě měl mít hlídku. Rozespalý jsem nebyl. Bez nějakých průtahů jsem vstal, uchopil do rukou pušku a šel na místo. S Tobiášem jsme se posadili na velký balvan, tvářemi ke srázu. Několik minut jsme jen tak mlčky seděli, když v tom jsem zcela z nenadání pronesl.


"Stejně je to podivné." Vyřkl jsem do všudypřítomné tmy. "Co prosím?" Zamumlal Tobiáš. Já jsem svoji myšlenku okamžitě rozvinul. "Nemyslím jenom to místo. Ale i Santiga, Cristiena a Jeremyho. Nacházíme se uprostřed nejtajemnějších hor na celém západě, už jen to je děsivé a krom toho vůbec nevíme, kam to vlastně míříme. Všechno, co víme, je to, že naše kroky vedou, k nějakému JEZERU. Ale, co je to jezero zač? A proč po něm Santigo tak prahne?" Řekl jsem se zaujetím, až jsem sám zíral. "Copak ty to necítíš, tohle místo na tebe vůbec nedoléhá? Ta atmosféra, okolnosti a tajemství, která jsou s těmito horami spojená?" Zeptal jsem se tiše.


"Na tvé otázky neznám odpovědi. Netuším, co by to jezero mohlo být zač. Osobně se až tak nestrachuju, kam míříme. Mé kroky vede Bůh, a pokud by nechtěl, ať tam jdu, tak by mi dal jasné znamení." Odvětil tichým hlasem pánbíčkář Tobiáš. Bylo to poněkud zvláštní vysvětlení, ale nechtěl jsem se v tom vrtat. Prostě jsem přikývl a dál už nic raději neříkal. Zahleděl jsem se do srázu pod námi, když v tom jsem ztuhnul!!!


Jakobych tam viděl nějaké stíny, které se pohybovaly! Okamžitě jsem dal znamení Tobiášovi. Klepnul jsem do něj loktem a upozornil jsem ho na podivné siluety dole pod srázem. Přiklekli jsme a pomalými pohyby jsme se přesunuli až na samý okraj srázu, abychom situaci co nejlépe prozkoumali. Pro jistotu jsme si lehli na břicho. Tiskli jsme se k vyprahlé půdě, aby nás vůbec nikdo nezahlédl. Hleděli jsme dolů a jenom jsme se utvrdili v mé prvotní domněnce. Pod námi se nacházela skupinka asi sedmi lidí. Byl jsem docela překvapen, že jsme si jich vůbec všimli. Zajisté nám k tomu pomohl i jasně zářící měsíc, který oblast pod skálou, částečně osvětlil.


Neměl jsem tušení, co tam ti lidé pohledávají. Ten sráz nemohli nijak vylézt, takže mě to docela mátlo. Ještě pár desítek sekund jsme je pozorovali, když v tom nám v zádech zamrazilo ještě víc. Uslyšeli jsme za námi něčí kroky, a protože ostatní spali, bylo jasné, kdo to je!


Obrátili jsme se na druhou stranu a spatřili jsme obrys muže, vystupujícího ze tmy! Plamen našeho táborového ohně ho plně osvětloval a my jsme si tak mohli všimnout jeho podivného zevnějšku. Vypadal jako nějaký temný duch. Byl celý pomalovaný, převážně našedlou barvou, kterou doplňovaly různobarevné indiánské symboly. Celkově vypadal jako dávno po smrti! V rukou držel tomahavk a jen tak tam mlčky stál. Okamžitě jsem si vzpomněl na Jeremyho, který nás před časem informoval, že někoho podobného rovněž v horách už spatřil!


Najednou procitl ze spánku Santigo! Podíval se na mě a Tobiáše a bleskově se otočil tam, kam jsme hleděli. Uviděl toho záhadného indiána. Na nic neváhal, popadl svoje kolty, vstal z lůžka a namířil je proti indiánovi. "Co jsi sakra zač?!" Procedil skrze zuby. Indián chvíli mlčel, ale odpovědi jsme se přece jen dočkali. "Jsem posel posledního varování." Odvětil v poklidu. "Posel?" Zamračil se Santigo. "A co mi zabrání, abych ti teď neprohnal kulku hlavou?" Dodal chladným tónem. Pomalovaný indián, vypadající jako duch, zvedl nad hlavu tomahavk a začal hlasitě křičet. Okamžitě se k němu přidali i jeho lidé, kteří byli nejen pod srázem, ale všude kolem nás! Hlasitý křik se nesl míle daleko. Úplně nám z toho zamrazilo v zádech. I Santiguv výraz se náhle změnil. Pochopil, že střílet zkrátka nemůže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia | Web | 29. července 2011 v 22:27 | Reagovat

Hu to se to rozjelo! Napětí zas prýští z každé věty a čtenáři netrpělivě vyhlížejí další díl :-D

Škoda že jsem se nedozvěděla, jak se od namířených zbraní Jeremy s Christienem dostali k přátelství, ale i tak to bylo hezké. Jak se z nemluvného stává ukecaný :-)

Teď jsem jen napnutá, jestli si duchové snad nevšimli Rikeata s Tobiášem, či co se zkrátka stane. To ani nejde nijak komentovat :-D
Zkrátka jsem zvědavá na další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama