Prosinec 2010

VESELÉ VÁNOCE

23. prosince 2010 v 19:57 | Kyle |  NOVINKY
vv
Po roce přichází opět to nejkouzelnější období. Všem vám přeju, abyste si Vánoce užili přesně tak, jak je máte nejradši. Pokud možno v klidu a v pohodě, v rodiném kruhu a s přáteli. Nepřežeňte to na Silvestra a vstupte do nového roku pravou nohou.

VÁNOČNÍ DÁREK: NOVÁ POVÍDKA SHANTKAN

22. prosince 2010 v 11:28 | Kyle |  NOVINKY
Úvodem bych chtěl ještě uvést jednu věc na pravou míru. Shantkan jsem chtěl zveřejňovat už před časem místo Pangeony. Avšak na naléhání Shiny-shan jsem v Pangeoně pokračoval a Shantkan odsunul na později. Avšak teď přichází jeho chvíle.

Můžete to brát jako takový "malý vánoční dárek."

S touto povídkou se vracím k tématu, které jsem pracovně nazval mystický western. V podobném duchu jsem psal i svoji první povídku Banditi. Shantkan ale bude v mnoha směrech jiný. V tomto dílku jsem se snažil spojit charaktery a romantiku Vlčích bojovníků s tajemnem a mystikou Banditů. Je to taková kombinace. Můžete se těšit na různorodé postavy, popisy divoké přírody, romantiku, boj a v neposlední řadě záhadnou mystiku.

Většina děje se odehrává v proslulých Tančících horách, nedaleko arizonského městečka Tombstowe. Zde žije v ústraní mladý indiánský zvěd Rikeato. Jednoho dne k jeho domku přijede trojice mužů, jež by od něj potřebovali pomoc...

HLAVNÍ POSTAVY

RIKEATO

Syn bílého přistěhovalce a domorodé indiánky. Jeho specializací je lov a stopaření

SANTIGO EL CUERO

Mexický pistolník a vůdce své hledačské skupiny

CRISTIEN FEROW

Bývalý šerif

JEREMY SENDERS

Hledaný zloděj koní


UPOUTÁVKA


Shantkan


LOUČENÍ S PANGEONOU

19. prosince 2010 v 16:58 | Kyle |  NOVINKY
PANGEONA
Pangeona byla moje první povídka, která se neodehrávala na Divokém západě. Možná proto bylo pro mě o něco těžší se přeorientovat na tento žánr, což tuto povídku málem sesunulo do temných zákoutí mého blogu. Po první sérii, jsem se chystal s psaním Pangeony skončit. Avšak jisté dvě čtenářky (Amia a Shina-Shan) na mě naléhali, abych pokračoval.

Jejich slova jsem si vzal k srdci a vše vyústilo tím, že jsem ještě ze sebe vypotil další dvě řady! I přesto si však stojím za názorem, že Pangeona nebyl úplně správný tah a považuju ji za spíše slabší povídku. Během jejíh psaní jsem s ní zažil dobré i špatné, ale jsem rád, že jsem ji nakonec dokončil.

Nyní se však už těším na návrat ke svému oblíbenému tématu, kterým je western. V nejbližší době se můžete těšit na další příběh z Divokého západu, který bude plný dobrodružství, akce, napětí, ale i tajemné mystiky...

PANGEONA III: 9. KAPITOLA

17. prosince 2010 v 13:20 | Kyle |  PANGEONA - III. SÉRIE

POSLEDNÍ KAPITOLA: NOVÁ ÉRA

pkonec
Ani se mi tomu nechce věřit. Je tu poslední kapitola Pangeony. Když si vzpomenu, že jsem po první sérii chtěl skončit, tak mě docela zamrazí. Doufám, že se vám bude úplně poslední část této povídky líbit. Loučení s Pangeonou může začít.

Celá Erkeuka se doslova otřásla. Výbuch to byl silný a jeho zvuk se ozýval i mnoho vteřin po něm. Uvědomil jsem si, že mě právě teď moji lidé potřebují. Setřel jsem z tváře zbytky sil a začal uvažovat nad svým dalším postupem. Rozum mě nabádal zamířit k místu, o kterého přišel onen výbuch. Rozeběhl jsem se od Torry na západní okraj města. Neuběhl jsem ani pár metrů, když jsem narazil na Jeffa, výraz odpovídal vzniklé situaci. Byl naprosto vyděšený a vůbec nevěděl, co budeme dělat. "Abrahame, útočí na nás." Volal na mě už z dálky. "Ano vím," odpověděl jsem a spolu s ním jsem se otočil a běžel k obranné zdi, která byla zasypávána projektily, pálenými ze zbraní Clay Herrisona a jeho mužů.
Dobře si pamatuji, kdy se to stalo poprvé. Bylo to před několika lety. Ano. Herrison se sem pokoušel dostat už i v minulosti. I on našel způsob, jak se dostat přes bouře. Bohužel jeho systém nebyl příliš dokonalý,
a nakonec se nám podařilo jeho útok odrazit. Díky této zkušenosti jsem věděl, jaké jsou jejich záměry.

Doběhli jsme na místo hlavního ohniska boje. U západní části zdi se sešli veškeří pangeonští vojáci, kteří byli boje schopní. Civilní obyvatelstvo jakoby zmizelo. Stáhlo se do nitra města. Převážně ženy, děti a starci. Po přilehlých schodech jsme vyběhli nahoru na zeď, abychom si detailněji obhlédli stav boje. Vyšli jsme nahoru a moji tvář zalil horoucí pot. Tak horký, jako nikdy před tím. Stovky metrů od Erkeuky se nacházeli velké kanóny, jejichž úkol byl naprosto jasný. Prolomit naši obrannou liny, probourat se zdí a potom se svými muži vtrhnout do samotné Erkeuky. Jednoduchý, ale velmi účinný plán. Museli jsme začít jednat.

"Kde jsou naše děla ksakru!" Zvolal jsem. "Jsou na cestě. Několik desítek mužů je sem právě dopravuje." Odpověděl jeden z bojujících mužů na zdi. Herrisnovy kanóny stříleli s velkou kadencí. Každým výstřelem se zeď hroutila a bylo jasné, že nevydrží. Naší spásou mohli být jedině ty děla, která jsme zoufale potřebovali.

Několik minut jsme se drželi v zákrytu a nervózně čekali, až se naše obranné zbraně objeví. Konečně. Po nekonečných okamžicích bylo naše toužebné přání vyslyšeno. K západní zdi dorazila početná skupinka mužů, jež na svých bedrech nesla středně velké kanóny. Oproti těm jejím, byla mnohem menší, ale co se týče škody, byly na tom poměrně stejně. Tato děla byla jedním z našich dlouholetých technologických výzkumů, ale teprve dnes je můžeme poprvé využít a otestovat jejich sílů. Pangeonští vojáci je vynesli nahoru na zeď, kde je pořádně upevnili. Celkem se jednalo o patnáct děl. Nastavily se potřebné parametry a poté se zavelelo k palbě. Všechna děla vystřelila naráz na útočnou linii našich nepřátel. Tentokrát to neotřáslo pouze Erkeukou, ale snad celou Pangeonou. Útok jsme i nadále opakovali. Nicméně situaci nám stěžovala tma, která se stala naším druhým nepřítelem. Na daleké ležení Herrisnových lidí jsme neviděli a tak jsme nemohli vědět, jaké škody jsme jim způsobili.

Palbu jsme opakovali až do okamžiku, kdy vetřelci palbu zastavili. Nastalo hromové ticho. Všude byla tma, kterou jen nepatrně narušoval svit kulatého měsíce. Až se mi z toho klepali obě ruce. Stáli jsme tam nahoře a čekali, co bude následovat. V tom zaznělo dlouhé zasvištění, jako když k zemi padá bomba a krátce nato se ozval mnohonásobně větší výbuch než před tím. Tento výbuch zpečetil naši obrannou snahu. Zeď byla prolomena!!! Výbuch do ni vyvrtal obrovskou díru. Herrisnovi muži se tím pádem dali do pohybu. Většina z nás spadla dolů ze zdi. Mnoho z nás utrpělo zranění, ale já jsem měl štěstí. Upadl jsem na nakloněnou střešní římsů, která můj pád zbrzdila.
Kdokoli, kdo byl schopný boje se seskupil před vzniklou dírou ve zdi. Bylo nás jen pár stovek. S napětím jsme čekali na příchod nepřátel. Chopili jsme se zbraní a připravili si ukazovák na kohoutek. Každou chvíli musí dorazit, honilo se nám hlavou. A taky se tak stalo. Zanedlouho se ozval zpoza zdi hlasitý křik a o pár sekund později vtrhl do Erkeuky nekonečný zástup ozbrojených nepřátel!

První vlnu jsme zdárně odrazili, ale čím více jich přibývalo, tím větší jsme měli problémy. Stále více nás zaháněli do středu města a dospělo to až tak daleko, že jsme se octli v místech, kde stála Torra. Na tu se vetřelci zaměřili. Moc dobře věděli, čeho je tahle věž schopna. Sesypali se k ní a my jsme s tím nemohli nic dělat. Po jejím obvodu nastavili nálože a za pár sekund je odpálili. Následovala další exploze. Tentokrát ze všech nejkrutější. Základy Torry se podlomily a celá věž se začala naklánět k zemi. Netrvalo dlouho a dopadla na zem!

Všude kolem byl kouř. Pád Torry nám naznačil, že s námi bude konec. Kdy najednou se stalo něco neuvěřitelného. Celou Erkeuku zalilo ostré bílé světlo. Naprosto nás oslepilo. Když pominulo, nemohl jsem věřit svým vlastním očím. Erkeukou se začala prohánět Enemoa, coby Bílý přelud a zpoza ní vyběhli stovky Kattichů, kteří nám přispěchali na pomoc!!! Neuvěřitelné. Útočící vojáky jsme začali zdárně odrážet a tlačit ven z města, ale jeden z nich stačil vhodit do našich řad malou nálož. To bylo osudným. Výbušnina naneštěstí dopadla ke spadlé kopuli z Torry a výbuch způsobil hroznou věc. Uvolnil energii, která byla v kopuli uchovaná a následná exploze byla mnohonásobně větší. Ozvala se čtvrtá, poslední exploze!!!

Opět nastalo ticho. Otevřel jsemoči a nade mnou se seskupil přeživší dav. Mimo Jeffa také Enemoa. Pohlédl jsem na své tělo a uvědomil jsem si, že jsem vážně raněn. V břiše jsem měl zaraženou dřevěnou trosku. Bolest nabírala na síle. Nevím, jestli to bylo ztrátou vědomí, ale najednou jsem Enemou viděl v její lidské podobě. A taky jsem uslyšel její hlas. Promluvila ke mně. "Teď už jsi volný Abraháme. Uvědomila jsem si, že obraz dokonalého světa vytvořit nelze. Je mi strašně líto, že jsem tě připravila o tvůj život. Přeju si, abys mi to někdy odpustil." Vzápětí se Enemoa vrátila zpět do podoby Bílého přeludu.

"Jeffe." Promluvil jsem z posledních sil. "Teď je to na tobě. Ty budeš ten, kdo po mě převezme žezlo. Tvým úkolem bude zachovat Pangeonu takovou jaká je. Nesmí upadnout v zapomnění…" Hlava mi klesla na bok a můj osud byl zpečetěn.

Kattichové se postrali o zbytek našich nepřátel. Herrison a jeho lidé byli poraženi. Pangeona byla zachráněna.

Spolu s mojí smrtí se také rozplynul Bílý přelud. Byli jsme spolu provázáni a moje smrt způsobila i zmizení Enemoi. Oba jsme odešli. Zničením Torry byl přerušen obranný val bouří, který Pangeonu celé ty stovky let chránil. Stala se součástí vnějšího světa. Pouze Bůh ví, jak se jí v této nové éře bude dařit. Hodně to také záleží na Jeffovi.

Ale stejnak, lidé si až do teď mysleli, že každičký kout světa už byl objeven. Ale teď zjistí, že to nebyla pravda. Kdo ví, třeba je na světě ještě nějaké další místo, které doposud nebylo lidmi prozkoumáno. Kdo ví?

KONEC

Tuto povídku bych chtěl věnovat Amie, která po celou dobu na Pangeonu nezanevřela a svými komenty mi vlévala novou tvůrčí krev do žil. Za to velké díky. Doufám, že zůstaneš stálým návštěvníkem mého blogu a že tě zaujmou i nově připravované povídky.



PANGEONA III: 8. KAPITOLA

12. prosince 2010 v 18:24 | Kyle |  PANGEONA - III. SÉRIE

8. KAPITOLA: ODSOUZENI K ZÁHUBĚ

piii8
Povídka opravdu finišuje a na této kapitole to jde podle mě hodně znát. Sám jsem zvědav, jaký na ni bude ohlas...

Po dlouhých letech jsem opět stál tváří tvář té, která mi zachránila život. Předala mi její věčné bytí, které by se mohlo zdát darem. Po všech těch dlouhých letech mi však přijde, že více než dar, to je prokletí, kterého se zřejmě nikdy nezbavím. Krásná Enemoa se v zrcadle blyštila jako jasný drahokam. Nebyl však čas na obdivování její nadpozemské krásy, jež sahala za hranice našeho chápání. Musel jsem k ní i já promluvit.

"Taky tě zdravím Enemoo. Já a moji přátelé k tobě přicházíme, abychom tě v těžkých časech naší země požádali, o pomoc." Vyřkl jsem první slova a výraz Enemoii se rapidně změnil. Enemoa mě přerušila a začala hovořit. "Ty jsi mě přišel žádat o pomoc. Já myslím, že role jsme si rozdělili už dávno. Ty jsi ten, kdo Pangeonu stráží. Ty jsi ten, kdo ji má chránit. Tak zněla dohoda. Jak vydno, Raimondus si nevybral nejvhodnějšího následovníka." Rýpla si do mě a mé ruce se svíjeli v pěst. Musel jsem však být trpělivý a její ostrá slova překousnout a přenést se přes ně dál. "Vždyť o nic jiného se nesnažím. Už stovky let bdím nad osudem této pevniny. Byl jsem vytržen z normálního života, který jsem měl ve Španělsku. Když se na to teď zpětně podívám, říkám si, zda-li by mi nebylo lépe v mojí rodné zemi. Mohl jsem se tam zamilovat, mít děti, zestárnout a potom pokojně umřít. Kdežto tady jsem jenom musel plnit tvé rozkazy!" Neudržel jsem nervy na uzdě. "Zadrž Abrahame!!! Zvýšila na mě hlas a povrch zrcadla se nepatrně rozechvěl. "Nezapomínej, že jsem to byla já, kdo tě zachránila. Dala jsem ti svůj nikdy nekončící život a teď se mnou jednáš takovýmto způsobem." Divila se. "Poslyš, já už toho mám opravdu dost. Ta dlouhá léta se na mě podepsali. Vím, že jsem selhal a taky jsem za to nejen já byl náležitě potrestán. Celé desítky let se musím dívat, jak moje lidi trhají na kusy tvoji Kattichové. Kdyby ti na Pangeoně opravdu záleželo, zahnala bys je zpět do daleké jeskyně a nechala je tam usnout, tak jako v době připlutí Raimonda jeho lidí. Ty jsi však zahleděná pouze do sebe." Řekl jsem razantně a za svými slovy jsem si stál.
"Na to, že jsi přišel žádat o pomoc, zrovna se tak nechováš." Uhnula malinko od tématu našeho hovoru. "Ano, přišel jsem prosit o pomoc. Někdo se dostal na Pangeonu. Někdo z vnějšího světa. Obávám se, že této hrozbě už čelit nedokážeme. Tito lidé mají moderní zbraně, plno vycvičených mužů, kteří jsou připraveni Pangeonu zbavit jejího veškerého obyvatelstva." Podal jsem jí zprávu o nelehké situaci. Enemoa se však jenom ušklíbla. Jakoby ji to vůbec nezajímalo. "Jak jsem řekla už dávno, do těchto situací nebudu zasahovat."

Odraz v zrcadle začal slábnout a Enemoa po chvilce zmizela. Stejně tak i bílý přelud. Vysněné pomoci jsme se nedočkali. Enemoa nás tak tímto svým rozhodnutím odsoudila k téměř jisté záhubě.

V ruinách nás už nic nedrželo. Museli jsme se vydat zpět do Erkeuky. Během cesty za mnou přišel Jeff a položil mi velmi zajímavou otázku. "Vím, že o ní nechceš zrovna mluvit, ale když jsme tady ztroskotali, tak se nás Bílý přelud, tede Enemoa dotkla takovým bílým vláknem." Jeffově otázce jsem moc dobře rozuměl. "Ano, to se tady stalo každému. Spojuje se tak s lidmi na Pangeoně, aby tak byla v povědomí o jeho duši. Nikdy jsem tento její záměr pořádně nepochopil.

Jeffovi takto odpověď stačila. Šli jsme dál na sever k Erkeuce a většinou panovala tichá nálada. Až do chvíle, kdy se ke mně přimotal Alesandro. "Ta Enemoa je pěkná mrcha!!" Ulevil si úvodem. Pak pokračoval. "Poslouchej, musím ti něco říct, něco velmi důležitého." Řekl to takovým tónem až mě zamrazilo. Zůstali jsme úplně v zadu zástupu. Alesandro spustil. "Víš, jak si se zmiňoval o člověkovi, který našel způsob, jak se odsud dostat. Tento muž se potom spojil s Clayem Herrisnem a ten sem připlul se svými lidmi." Přikývl jsem a vůbec jsem nevěděl, kam tím míří. Alesandro mluvil dál. "Ten muž se jmenuje Samuel Bacx a způsob, jak se dostat přes tvoje bouře našel na moje naléhání. Ano Abrahame, to já jsem sem přivedl Claye. To on mi zaručí, že pánem této pevniny budu já. A hlavně, staneme se tak součástí celého světa!!!!"

Zůstal jsem nevěřícně stát. To Alesandro zradil celou Pangeonu?!!! Alesandro ode mě odskočil a hlasitě zvolal. "Téééééééď!!!" Z džungle se najednou vyhrnulo asi pět mužů se střelnými zbraněmi. Alesandro se k nim obrátil a v tu chvíli jsem musel začít jednat. Odkopl jsem ho stranou rychle a uskočil do blízkého křoví. Na tento útok jsme nebyli vůbec připraveni. Kdo by to byl čekal? U sebe jsem měl pouze nůž. Proti nepřátelům jsem nemohl dělat nic.
Jediné, co jsem mohl, bylo se jen dívat, jak konají ďábelské činny. Doktor Joe Carew se podobně jako já snažil utéct stranou, nicméně jeho zpozorovali. Nejdřív ho jeden z mužů omráčil pažbou pušky a následně jej provrtal kulkami. Hned opodál sváděl nevyrovnaný boj Charlie a Ray, jež byl spolu s Jeffem v gardách. Ani oni nedokázali udolat vycvičeným zabijákům. Oba se jim dostali na mušku a to taky rozhodlo o jejich krutém osudu. Ty zvířata byly naprosto bez citu. Dokonce popadli i Rachel Jeffersnovou a hrudí ji prorazili nožem. Pohled to byl strašný. Najednou se ozval výstřel a následně jsem ucítil bolest paže. Půda pode mnou se sesunula a já se skutálel dolů ze svahu, který byl těsně za křovím.
To mě vlastně zachránilo. Odplazil jsem se opodál a ukryl ve vysoké trávě. Bolestivě jsem se držel za rameno a přemýšlel nad svým rozhodnutím. Zachoval jsem se jako zbabělec. V tom jsem však uslyšel něčí kroky. Určitě je to Alesandro, pomyslel jsem si. Spatřil jsem před sebou dvě osoby. Jeffa a Cristine. Ti jediný přežili. Pomohli mi dostat se zpátky na nohy. Museli jsme se nějak dostat do Erkeuky, abychom varovali ostatní.

To se nám také podařilo. Alesandrova zrada nastala jen pár mil před samotným městem. Hned jsme varovali ostatní a zvýšili stráže. Jeff se mnou chtěl bavit o tom, co se stalo, ale já jsem toho nebyl schopen. Chtěl jsem být sám. Odmítal jsem i ošetření mojí paže. Kráčel jsem ulicemi Erkeuky a přemýšlel o našem osudu. Došel jsem až k Torre, kde jsem se zastavil. Neudržel jsem to v sobě. Po tvářích mi začali stékat slzy. Opřel jsem se čelem o zeď Torry a začal do ní pěstmi bušit. Vzhlížel jsem k velké kopuli, která mi připomínala Bílý přelud - Enemou. "Celá ta léta jsem dělal, co jsi mi řekla, tak proč si ke mně teď tak krutá. Proč?!!!"

Moje nářky však byly přerušeny. Ozval se výbuch a to znamenalo jedinou věc. Útočí!!!

LEGENDÁRNÍ PAUL STANLEY

10. prosince 2010 v 20:43 | Kyle
paul stanleyy
Články na téma týdne nepíšu vubec, nicméně dnejší témě mě poměrně zaujalo a poněvadž nemám zrovna nic lepšího na práci, řekl jsem si, že se Vám zmíním o osobě, ke které vzhlížím s nekončícím obdivem. Je jím dnes již legendární zpěvák, kytarista a zakladatel slavné glam rockové kapely Paul Stanley.

Většině z Vás je asi tohle jméno neznámé, nicméně určitě se najde někdo, kdo si jeho tvář ať už s černo-bílým make-upem nebo i bez něj, vybaví.

Takže úvodem. Paul Stanley se narodil 20. ledna 1952 v New Yorku. Rozhodně Vám sem nebudu psát jeho sáhodlouhý životopis, to určitě nikho z Vás nezajímá. Rád bych se však zmínil o jeho osobním životě. Většina lidí si myslí, že rockové hvězdy jsou nějací pošahanci, kteří kdyby nebyli slavní, tak by se ve světě ztratili. Ale Paul Stanley to jasně vyvrací. Nejen, že je zpěvák, kytarista nebo skladat. On je i bravůrním malířem, hercem a producentem!!! Zahrál si i v muzikálu Fantom opery.

A proč je vlastně mým vzorem? Obdivuju na něm, že je to muž "určité víry." Říká, že žil a žije svůj žívot, aby uskutečnil svoje sny. Je neskutečně oddaný kapele. Když chtěl natočit svoje sólové album v roce 2006, tak nejdříve žádal o svolení členy KISS. Kapela pro něj vždy byla a bude číslo 1! Miluju jeho barvu hlasu. Někomu připadne příliš "mečivý" hlavně z dob, kdy byl mladý, ale já to prostě žeru! V dnešní době, téměř 40 let po založení KISS jeho hlas začíná ztrácet na síle a už to není ten silný hlas, na který byli všichni fandové zvyklí. I přesto jde život dál a oni jej stále milují. Včetně mě!
Mimo to je tváří mnoha charitativních organizací, což je velmi sympatické. Dovoluju si tvrdit, že pokud se Paul rozhodne KISS opustit, bude to znamenat konec pro celou skupinu.

To se ale douvám nikdy nestane. Přeju si, aby KISS skončili společně a uspořádali nějaký megalomanský koncert. Paul Stanley Rocks!!!


PANGEONA III: 7. KAPITOLA

6. prosince 2010 v 15:00 | Kyle |  PANGEONA - III. SÉRIE

7. KAPITOLA: ENEMOA

PIII7
K dnešní kapitole přidám i nějaké povídání. Je poměrně zásadní, rozhodně byste ji neměli vynechat. Myslím, že už jen název je hodně zajímavý. Připomnám, že úplného konce zbývají s touto částí už jen tři kapitoly. Jejích názvy jsou - 8. kapitola: Je povšem a 9.poslední kapitola: Na konci

Před očima jsem viděl ty dávné časy, které jsem zažil pouze já. Ještě nikdy před tím jsem tak nezavzpomínal. Chvílemi se v očích objevovali malinké slzy. Celé svoje působení na Pangeoně jsem si ještě jednou přehrál. Nejvíce mě samozřejmě trápil fakt, že Kattichové tu jsou proto, protože jsem selhal. Slib, který jsem dal Enemoa, v momentě, kdy mi darovala její věčný život, jsem nedokázal dodržet. Byla to má vina a tyto následky nesu po celý svůj život.

V přízemní části Torry to ztichlo. Jeff dostal odpovědi, po kterých tak toužil a těmito informacemi rovněž nepohrdli i ostatní přítomní. Během svého vyprávění jsem si uvědomil mnoho věcí, na které bych možná bez vzpomenutí na staré časy, nepomyslel. Aniž bych si to uvědomoval, začal jsem uvažovat nahlas. "To ne, nemáme proti nim šanci." "Cože?" Sykl Jeff a nejen on nerozuměl větě, kterou jsem vyřkl. Pokračoval jsem tedy dál. "Chci říct, že máme co dělat abychom se ubránili Kattichům. Co budeme dělat, až na nás zaútočí ti z vnějšího světa. Co budeme dělat pak? Rozmetou nás na kopytech! Proto musíme udělat jedinou možnou věc." "Co máš na mysli?" Zeptal se mě Alesandro a s napětím v těle čekal, jaké odpovědi se ode mě dočká. Z mých úst zaznělo. "Musíme jít tam, kde to všechno začalo!"

Přímo jsem neřekl, kam jdeme. Oznámil jsem jim, ať si sebou vezmou zásobu jídla a vody. Vše sem se jim chystal vysvětlit cestou. Za pár minut jsme se shromáždili u jižní brány Erkeuky. Ta se otevřela a my se vypravili do džungle. Krátce po zahájení naší cesty jsem si vzal za své vysvětlit, kam to vlastně jdeme. Musel jsem však začít minulostí, jež byla plná mýtů a podivných událostí.

"V poslední době se zde velmi mluví o Enemoe. Její jméno se tu skloňuje ve všech pádech a myslím, že přišel čas, odhalit tajemství o její identitě. Ovšem musím začít od začátku. Kdysi dávno, před mnoha tisíci lety se na zem snesli bájné postavy, které byly často přirovnávány k bohyním. Bohové to ale nebyli. Tyto tajemné ženy se nazývali Lakraletes a jejich úkol byl prostý - stvořit svět! Celkem jich bylo dvanáct. Jednou z nich byla právě Enemoa. Nejprve se objevili oceány, moře a řeky. Poté mělo následovat spojení částí světa. Každá z Lakraletes vlastnila jednu. Rozhodli se, že všechny části spojí v jeden velký celek, který později nazvali Pangea. Nicméně jedna z Lakraletes s tímto jejich úmyslem nesouhlasila. Ano, Enemoa byla proti. Byla názoru, že svět jako velký celek, nemůže fungovat. Proto se rozhodla, že svojí část světa do vznikající mozaiky nepřiloží.
Jak šel čas, ukázalo se, že měla pravdu. Původní Pangea se roztrhla na menší části, které byly nazvány světadíly. Enemoa však stále čekala na ty vhodné lidi, kteří by byli hodni vstoupit na půdu Pangeony. Tímto mužem se stal po stovkách let Raimondus Pizzaro. Následovalo moje připlutí a přijetí věčného Enemoina života. Mohlo by se zdát, že Enemoa tímto dnem zemřela. Avšak není tomu tak! Svým způsobem stále žije a je tu možnost, že se nám s ní podaří promluvit."

"Jak?" Vyzvídal Jeff. "Je to prosté," začal jsem. "Vzpomínáte, jak jsem vyprávěl svůj příběh? Jak jsem se sem dostal atd. Někteří z vás si možná vybaví jednu větu, kterou jsem tehdy řekl. Když mě nesli k Enemoe, zmínil jsem se o jakémsi zrcadlu. A právě prostřednictvím tohoto zrcadla s ní promluvíme." "Tomu nerozumím," Nechápala Cristine, ale podle pohledu ostatních šlo usuzovat, že tomu nechápe víc z nich. Avšak jakmile dorazíme na místo, pochopí. "A kam to tedy jdeme?" Zeptal se Jeff. Má odpověď byla krátká, ale o to výstižná. "Na místo, kterému se říká Ruiny."

Mé povídání zabralo mnoho času. Ruiny se nacházeli několik mil od Erkeuky a doposud jsem se o nich komu nezmínil. Leželi hluboko v neprostupné džungli, která je tak skrývala před ostatními obyvateli Pangeony.
Dřív, než jsem to čekal, jsme dorazili na místo. Horko těžce jsme se prodrali skrze ostrou džungli, plnou nevypočitatelných nástrah. Někteří z nás utrpěli i drobné oděrky, avšak nic závažného. Prošli jsme malým hájkem tropických stromů, až se před námi otevřelo volné prostranství plné zbylých částí nějakého ziguratského chrámu. Tyto trosky byly porostlé zeleným mechem a dalšími rostlinami. A právě uprostřed těchto ruin stálo velké zrcadlo, jež zatím odráželo pouze sluneční svit a krajinu před sebou. "Počkejte tady stranou," oslovil jsem ostatní a pomalým krokem přistoupil blízko k zrcadlu.

Dotkl jsem se ho, abych se tak spojil s Enemou. Nezbylo než čekat. Objeví se nebo ne? To ukáže pouze čas. Otočil jsem se na své přátele a ti jen zírali. Netušili, co to dělám. Stáli tam s ústy do kořán a nepřítomně hleděli. Když v tom bylo naše přání vyslyšeno. Ze sekundy na sekundu nás zalil ostrý bílý svit a nám bylo hned jasné, že Enemoa se blíží. Lokty jsme si kryli tvář a čekali, než nepříjemná zář pomine. Jak se tak stalo, rozkoukali jsme se kolem sebe a kousek od zrcadla spatřili bílý přelud, jež představoval něco jako Enemoinu duši. Povznášela se tam ve vzduchu, a jakmile se pohnula k zrcadlu, nikdo nečekal, že se stane něco zvláštního. Pouze já, jež jsem věděl, k čemu tu tohle zrcadlo je. Zrcadlo neodrazilo bílý přelud, ale Enemoinu lidskou podobu, jež s námi mohla komunikovat. Díval jsem se do zrcadla a čekal, co bude následovat v následujících momentech. Enemoa se osmělila a nadpozemským hlasem promluvila. "Vítej Abrahame. Je to už velmi dávno, co jsme se viděli."

PANGEONA III: 6. KAPITOLA

4. prosince 2010 v 18:37 | Kyle |  PANGEONA - III. SÉRIE

6. KAPITOLA: DÁVNÉ VĚKY

PIII6
S vypětím všech sil jsme odrazili vážný útok Kattichů. Část obranné zdi byla velmi poškozena. Nicméně použití náloží byl jediný možný způsob, jak zabránit vtrhnutí těchto tvorů za brány Erkeuky. Krátce po výbuchu jsem svolal svoje inženýry a desítky dělníků. Zeď musela být, co nejdříve opravena. Nikdo nemohl vědět, kdy znovu zaútočí.

S Jeffem, Rayem, Alesandrem a se zbytkem posádky Storm Boatu jsem se chystal sejít dolů ze zdi, když v tom mě za ruku popadl Jeff a ostrým pohledem mě téměř probodával. "Nechtěl bys nám něco říct?" Zůstal jsem na Jeffa nevěřícně zírat. Nevěděl jsem, kam tím míří. "Co bych vám měl říct?" Jeff bleskově odpověděl. "Předtím než jsem nastoupil do gard, řekl jsi mi, že znáš odpovědi na všechny otázky. Nemyslíš, že je pravý čas říct nám, kde se tu ti Kattichové vzali?"

Zhluboka jsem se nadechl. Jeff to na mě vychrlil jako uragán. Nad celou věcí jsem se bedlivě zamyslel. Po krátkém mlčení jsem všechny přítomné pobídl, aby mě následovali. Všichni věděli, kam jdeme, ale přesto jsem jim to neřekl. Cíl byl jasný - Torra. Vešli jsme dovnitř a posadili se ke kruhovému stolu. Postavil jsem se před ně a začal pozvolna mluvit. "Dobrá, ať je tedy všem záhadám konec. Ale abyste pochopili celou podstatu o Kattichách, musíte znát celou pangeonskou historii. Ale úvodem můžu říct jedno. Kattichové jsou tu proto, protože jsem selhal.

Rok 1527

Je to už strašně dávno, ale i přesto si tuhle dobu velmi dobře pamatuju. Koncem patnáctého století a začátkem šestnáctého vrcholilo mořeplavectví. Majetní Evropané se vydávali na svých plachetnicích objevovat nové světy. Jedním z takovýchto mořeplavců byl i jistý Španěl Raimondus Pizzaro. Jistě si pamatujete jeho sochu v Erkeuce. Tento muž se vydal s ne příliš četnou posádkou na západ od Španělských královských vod. S drsným mořem se pral několik týdnů, ale stále nemohl narazit na pevninu. Až jednoho dne se přihodilo něco, co si nedokázal po celý svůj život vysvětlit.

Zrovna se nacházeli uprostřed zuřící bouře. Viditelnost byla nulová. Byli rádi, že se zuby nehty drží na hladině. Loď se kolíbala ze strany na stranu a drsné moře si s ní pohrávalo jakkoli chtělo. Když najednou v dáli spatřili jasné bílé světlo. Záře to byla ohromující. Připadalo jim to jako maják, který navádí lodě na pevninu. Zamířili tedy k tomuto zářivému bodu. Ostatně nic lepšího jim nezbývalo.

Čím více se blížili bílému světlu, tím více se počasí uklidňovalo. Zanedlouho se před nimi objevila rozsáhlá pevnina, jež žádná bouře nesužovala. Z ničeho nic bylo opět krásně a slunečno. Raimondus se svojí lodí přistál v jedné ze zátok a na malých člunech se vypravili prozkoumat pobřeží objevné pevniny. Vypadala velmi odlehle a opuštěně. Raimondovi muži se utábořili na pláži a rozdělali oheň. S každou minutou se více stmívalo, a proto bylo nutné vybudovat tábor pro přenocování.
Raimondus se vzdálil z pláže a zabrousil do džungle pro nějaké dřevo na oheň. Když v tom mezi stromy někoho spatřil. Krásnou ženu se zářivými vlasy až na samou zem. Stála tam oblečená do bílých šatů a jenom tak stála a dívala se na Raimonda. "Čekala jsem na tebe Raimonde," řekla neskutečně tenounkým hlasem. Raimondus k ní přistoupil a prohlédl si ji zblízka. Takovou ženu ještě nikdy před tím neviděl. Připadala mu jako z jiného světa. "Čekala jsi na mě?" Pronesl, nerozumějíc jejím slovům. Záhadná žena pokračovala v mluvě.

"Moje jméno je Enemoa. Celé roky jsem čekala na někoho, kdo by byl hoden spočinout na této zemi. A vybrala jsem si tebe. To bílé světlo, které tě sem přivedlo, nebyl maják." "Co to tedy bylo?" Skočil jí do řeči. "Na tom nezáleží," odpověděla. "Důležité je, že jsi tady. Teď mě, ale dobře poslouchej. Nebudu to totiž opakovat. Tato zem nese název Pangeona, což znamená Jedna jediná. Vybrala jsem si z prostého důvodu. Chci, abys tuto zem střežil a aby se o ní nikdy nedozvěděl okolní svět. Okolní svět je zkažený a jeho zvrácené pařáty nesmí sebou ke dnu stáhnout i Pangeonu. Doposud jsem toto místo bránila já za pomoci tvorů, kterým říkám Kattichové. Nicméně jakmile jsi dorazil, všechny jsem je zahnala do daleké jeskyně, která leží na Pangeoně. Tvým úkolem je vytvořit něco, co jsem nazvala Obraz dokonalého světa, který bude odlišný od světa tam za mořem. Udělej to, jak chceš. Do tvým rozhodnutí nebudu zasahovat. Dávám ti jeden rok, aby učinil opatření pro ochranu Pangeony. Ale také tě musím varovat. Pokud selžeš, všichni budete potrestáni." Enemoa domluvila a najednou zmizela. Raimondus zůstal zaraženě stát v noční džungli a vůbec nevěděl, co řekne svým lidem.

Rozhodl se, že Enemou poslechne. Považoval to za osud či znamení. Musel začít řešit veliký problém. Jak zaručit, že Pangeonu nikdy nikdo neobjeví. Po dlouhých rozmluvách se svými lidmi byl upozorněn na záhadného španěla, který umí manipulovat s počasím, lépe řečeno přivolat bouře. Správě, šlo o mě. Přivedli mě sem od té chvíle už nebylo možné proniknout z vnějšího světa na Pangeonu.

Raimondus předal instrukce o Obrazu dokonalého světa mě a jeho slib jsem převzal na sebe. Současně jsem převzal i odpovědnost za potrestání, který by v případě mého selhání následovalo. Bohužel jsem nedokázal zdejší lid kočírovat a ten se rozdělil na dvě části. A právě tohle Enemoa nechtěla. Proto taky přišel trest. Z jeskyně vypustila krvelačné Kattichy!!! Ti tu jsou od roku 1867!!!

Tak se to všechno semlelo…