Listopad 2010

PANGEONA III: 5. KAPITOLA

27. listopadu 2010 v 20:24 | Kyle |  PANGEONA - III. SÉRIE

5. KAPITOLA: NEČEKANÝ ÚTOK

PIII5

Svůj dech beroucí příběh jsem dopověděl. Někteří nemohli věřit svým uším. Stály a podivně na mě hleděli. Plně si uvědomili, s kým mají tu čest. Uvědomili si, že jsem toho zažil za ta desetiletí strašně moc. Prošel jsem si věcmi, o kterých se jim ani nezdálo. Bystřejší z nich si vypočítali, že na Pangeoně žiji už 483 let. Děsivé číslo!!! Avšak mým povídáním jsme promarnili velmi mnoho času. A právě čas nás tlačil. Museli jsme si pospíšit, abychom se, co nejdřív všichni přesunuli do Erkeuky.

Postupně jsme vytvořili skupinky a během necelého dne jsme se všichni přemístili kolem západního pobřeží zpět na sever. V Erkeuce jsme se chtěli semknout, když nás při našem příjezdu zaskočilo nemilé překvapení, které nám značně zkomplikovalo naše plány. Zrovna když jsme se s poslední skupinou vyloďovali, severní zeď kolem města byla napadena zuřivými tvory, jejichž název je na Pangeoně skloňován snad ve všech pádech. Po delší době o sobě dali opět vědět krvelační Kattichové.

Západní bránou jsme spěchali do města. Atmosféra zde byla na bodu mrazu. Ženy s dětmi se schovávali do svých příbytků a naopak muži z nich vybíhali. Chopili se zbraní a spěchali k severní zdi, jež udatně odolávala děsivým tvorům, jejíž původ byl pro většinu zdejších lidí, neznámý a nepochopitelný. Bylo třeba každého muže. Z ležení pangeonských gard během chvilky dorazili posily, mezi nimiž byl i Jeffův přítel Ray, který v gardách zůstal jako pomocný důstojník při tréninku nových gard. Když ho Jeffs spatřil, alespoň na chvilku se mu na tváři objevil úsměv, na který v této těžké chvíli nikdo nemyslel. Potřásli si rukou a během cesty k severní bráně prohodili několik slov. "To je dost, že jste dorazili." Začal úvodem Jeff. Ray se usmál a prohlásil. "Taky tě rád vidím." Poplácali se po zádech a zanedlouho se před našimi zraky objevila vysoká zeď, napadená z vnější strany Kattichy.

Obytná oblast, která sousedila s touto zdí, byla liduprázdná. Vypadalo to, jako kdyby tu snad ani nikdo nikdy nežil. Každodenní věci leželi jen tak ladem na zemi a tu ta tam s nimi lehce pohnul vanoucí vítr. Nicméně když jsme pohlédli vzhůru, spatřili jsme desítky udatných mužů, kteří z obraných věží vzdorovali útoku Kattichů. Po postranních schodech jsme okamžitě vystoupali nahoru, abychom zjistili, jaký počet Kattichů na nás útočí.

Vyběhli jsme nahoru a přistoupili k okraji zdi. Shlédli jsme dolů a okamžitě nás zamrazilo. Nikdo z nás nečekal, že Kattichů budu tolik. Drápali se nahoru po zdi a snažili si prorazit nějakou škvíru mezi kameny, aby se mohli dostat do prostor města. Tomu jsme museli zabránit. Nicméně před námi nebyl vůbec snadný úkol. Kattichů byly desítky, možná i stovky. Popadli jsme zbraně a překontrolovali si množství munice v zásobnících. Nabyto!!! Namířili jsme dolů a začali pálit salvu kulek do zběsilých Kattichů. Nebylo slyšet vlastního slova. Řev zuřivých bestií překrývala hlasitá palba, která se rozléhala po celé Erekeuce. Avšak i když jsme jich hodně dostali, stále přibývali nový, kteří se vynořovali z přilehlé džungle. Munice jsme neměli nekonečno a hlavně jsme ji nechtěli většinu vypotřebovat. Bohužel nic jiného nám nezbývalo. Pálili jsme dál, když Jeffa něco napadlo. Poklepal mi na rameno a i když vší silou křičel, slyšel jsem ho velmi špatně. "Co kdybychom na ně použili nějakou výbušninu?" Já však téměř nic neslyšel. Přimkl jsem se k němu a hlasitě zopakoval. "Cože?" Jeff proto vše zopakoval přímo do mého ucha. "Musíme na ně použít výbušninu. Pouze s puškami nic nezmůžeme!" "Uvědomuješ si Jeffe, že bychom tím mohli poškodit nebo i zničit ochrannou zeď?" Jeff přikývl. "Ano, naprosto, ale pokud to neuděláme, tak se sem ti Kattichové dostanou. Už teď se držíme zuby nehty!"

Pot mi nekontrolovatelně tekl po tváři. Museli jsme se rozhodnout rychle. Kattichové se na naši obranou zeť valili v obrovském množství. Déle vzdorovat bychom asi nedokázali. Proto jsem se rozhodl na Jeffův nápad přikývnout. "Dobrá, pošlu několik lidí pro nálože." Otočil jsem se k jednomu ze svých mužů, který pálil jednu kulku za druhou na běsnící Kattichy. "Příteli, seběhni dolů do města. Kousek od Torry je sklad zbraní. Určitě v něm někdo bude. Vyřiď, že tě posílám pro výbušniny. Spěchá to, běž!!!" Zavelel jsem a muž se okamžitě vydal na cestu.

Museli jsme vydržet do doby, než dorazí zpět. Kattichvy jsme během čekání odráželi pouze za pomoci zbraní. Snad dorazí, co nejdříve, přál jsem si. Zanedlouho jsme spatřili jeho tvář. Celý udýchaný vyběhl nahoru a předal nám vak s několika kily náloží. Jednu z výbušnin jsem vzal do ruky a chystal jsem se odjistit její pojistku. Rozhlédl jsem se po svých mužích, kteří bránili toto město a srdce mi říkalo, abych se odhodlal útok Kattichů ukončit velkým výbuchem, jež by ušetřil mnoho životů. "Bůh nás ochraňuj." Pronesl jsem poeticky a odjištěnou nálož vrhl směrem dolů ke Kattichům, jež byli v bezprostřední blízkosti obranné zdi.

Ozvala se obrovská rána, která otřásla celou zdí. Někteří z nás se neudrželi na nahou a upadli k zemi. Do nebe se dral obrovský ohnivý sloup, doprovázený hustým šedým dýmem. Randál ustal a nastalo ticho. Děsivé hromové ticho. Našedlí dým se rozplynul a my jsme pohlédli dolů ze zdi. Ta byla celá rozbitá a plná trhlin. Avšak povedlo se. Útok byl úspěšně odražen. Těsně za branami města leželi stovky těl mrtvých Kattichů. Teď se jenom modleme, aby nenastal další útok!

DALŠÍ OZNAM

Děj opravdu vrcholí, proto nabízím upoutávku na další kapitolu, která bude podobná té o Abrahámovi. Celá se bude zabývat historií Pangeony. Jak a kdy byla objevena. Kým byla objevena a proč bylo tak horlivě naléháno, aby o ní nikdo nevěděl. Opět se můžete těšit na bájnou Enemou nebo Abraháma.


PANGEONA III: 4. KAPITOLA

21. listopadu 2010 v 16:43 | Kyle |  PANGEONA - III. SÉRIE

4. KAPITOLA: GENESIS TORMENTA LA DIOS

piii4

Doposud asi nejočekávanější kapitola je tady!Obsahuje mnoho odpovědí a důležitá odhalení, na které jste už velmi dlouho čekali. Snad se vám zalíbí...

Přesun přes džungli by trval mnoho dní. Proto jsme museli improvizovat. Návio pojme několik stovek lidí a proto jsme se rozhodli přepravit lidi z Alesandrova tábora takto. Zabralo to také hodně času, ale lepší, než se trmácet nebezpečnou džunglí. Všichni jsme se vypravili na pláž, u níž už čekal Enrike s Náviem. Byli jsme jen kousek za táborem, když všechny oslnilo zářivě bílé světlo!!! Všichni si kryli oči, protože svit to byl opravdu ostrý. Jediný já jsem tak neučil. Zanedlouho se před námi objevil bílý přelud! Pohupoval se ve vzduchu, jakoby si nás prohlížel. "Co to sakra je?" Ptali se všichni kolem mě. Zanedlouho to bylo pryč a nastalo ticho. Přistoupil ke mně Jeff a popadl mě za ruku. "Viděl jsem ti to v očích, ty víš, co je ta věc zač. Proč je tady?!" Doléhal na mě.

"Dobrá," začal jsem. "Myslím, že je načase vám poodhalit tajemství nejen o tomto bílém přízraku, ale také o mě. To, co jste právě viděli, byla Enemoa a pamatuji si ji ještě v její jiné podobě. Díky ní jsem tím, kým jsem." Všichni na mě nechápavě civěli a já začal povídat.

Jak všichni víte na Pangeoně jsem už řadu let. Mnoho lidí se myslí, že jsem se tady narodil, ale to není pravda. Byl jsem sem jako mnoho lidí přivezen. Můj životní příběh se začal psát koncem roku 1499!

Všechno začalo jedné chladné španělské noci. Foukal děsivý vítr, který ohýbal stromy, div je nezlomil. K zemi padali provazy deště a oblohu křižoval jeden blesk za druhým. Byla bouře. Z vyprávění lidí, kteří se o mě starali, jsem se dozvěděl, že nikdy nepoznali moje rodiče. Když jsem byl starší a ptal jsem se na svoji matku a otce, nikdo mi neodpověděl. Prozradili mi, že mě našli jako novorozence uprostřed pšeničného pole, kde jsem hlasitě brečel. Bylo to krátce po tom, co skončila ona bouře, která se přehnala přes jejich pole. Došlo to, až tak daleko, že si někteří lidé začali myslet, že rodiče jsem nikdy vůbec neměl. Říkali mi, že to možná byla boží vůle. Podle jejich slov, mě stvořil bůh.

Ujali se mě lidé, kteří obdělávali rozlehlá pole. Byla to komunita asi patnácti lidí, kteří žili v jedné velké farmě, kterou obklopovali nekonečné lány polí. Vychovali mě jistý Ramon a Luisa. Starali se o mě jako o vlastního. Zasypali mě rodičovskou láskou, za kterou jim jsem dodnes vděčný. Na plantážích jsem začal pracovat, avšak roku 1527 se můj život diametrálně změnil!

Léto 1527 - Španělsko

Bylo to zrovna za horkého letního dne. Sklízeli jsme úrodu na poli, když v tom se mezi vysokou pšenicí objevili tři muži, oblečeni do honosných obleků, o kterých jsem si mohl nechat jenom zdát. Podíval jsem se na ně a čím víc jsem je slevoval, tím víc jsem si uvědomoval, že míří ke mně. Přistoupili ke mně a oslovili mě. "Ty jsi Abrahám farmáři?" Přikývl jsem. Tihle pánové vypadli na velmi vysoce postavené představitele Španělska a rozhodně jsem je nechtěl hned z kraje našeho rozhovoru urazit. "Mohl bys nám věnovat několik minut?" Zněla jejich další věta. "Ano, samozřejmě." Odpověděl jsem a zavedl jsem je do farmy, která v tuhle odpolední hodinu byla téměř prázdná. Posadili jsme se ke stolu a trojice mi začala sdělovat jejich úmysly. Hlavně jeden z nich jménem Raimondus Pizzaro. Postavil se do jejich čela a spustil.

"Moc dobře víme, kdo jsi a o co se pokoušíš. Nevíme, jak ani proč to děláš, ale tvůj dar od boha by se nám velmi hodil."

Úplně mě zamrazilo v zádech. Odkud to vědí a odkud přišli? Nicméně vypadalo to, že věděli o mých pokusech, které jsem v posledních letech zkoušel. Abych vše vysvětlil. Od roku 1525 sužuje všechny jižní plantáže nestabilní počasí. Parné dny střídají několika denní bouře. Úroda nám během těchto dvou let hrozivě klesla. Proto jsem se snažil nějakým způsobem ovlivnit svoje nevysvětlitelné schopnosti. Už od dětství jsem nějakým způsobem schopen ovlivnit okolní počasí. Neumím to kontrolovat. Avšak uvědomil jsem si, že je to podle mých emocí. Pokud jsem klidný, není se čeho bát. Jakmile však zuřím a mé srdce je naplněno hněvem, nebe se otevře a blízké okolí zasáhnou bouře. Poslední dva roky jsem se pokoušel přijít na způsob, jak to ovlivnit, aby naše úroda byla co největší.

Raimondus pokračoval. "Představ si, že bychom ti nabídli veškeré prostředky, abys mohl svůj nevysvětlitelný pokus dokončit."

Nerozhodovalo se mi snadno. Musel jsem se poradit se svými nevlastními rodiči. Ti mi řekli, ať jdu za svým snem, přijít na kloub mým záhadným schopnostem. Na jejich nabídku jsem kývl! Rozloučil jsem se s Ramonem a Luisou a ještě toho dne mě Raimondus a jeho dva přátelé posadili na velkou plachetnici, která nás vezla někam na západ od Španělska.

O 27 dní později

Cesta byla strašlivě dlouhá, nicméně během ní jsem si mohl alespoň vyslechnout, jaké plány se mnou Raimundovi lidé mají. Podle jejich slov musí střežit záhadné místo, které Raimondus před několika měsíci objevil. Okolní svět se o něm nesmí dozvědět. Proto mě vyhledali. Chtěli, abych kolem celého tohoto místa vytvořil obraný val bouří, který by zamezil komukoli, aby se tam dostal. Vůbec jsem nevěděl, jak na to, ale řekli mi, že mi ve všem vyjdou vstříc. Na to jsem sázel.

Přistáli jsme. Loď zakotvila na západním pobřeží objevené pevniny a Raimondus mě zavedl ke zbytku svým lidem. Ti prozatím žili v provizorním táboře uprostřed džungle. Ponořil jsem se do zkoumání mých schopností a po mnoha týdenním úsilí jsem si uvědomil, že aby vše dobře fungovalo, musím být s Pangeonou nějak spojený. Proto jsem se rozhodl vystavět mohutnou věž Torra z velkou kopulí na vrcholku. Raimondus mi poskytl snad všechny dělníky, které měl. Za několik měsíců stála na severu Pangeony vysoká věž. Kopule plnila funkci energie, kterou přijímala od slunce. Uvnitř, v samém vrcholku věže byl kulatý ovál, ze stejného materiálu, ze kterého byla kopule. Při doteku mých rukou se energie uvolňovala! Své emoce jsem se naučil ovládat. Výsledkem se stal neprůstupný val bouří, které energie odmrštila 150 mil od Pangeony. Od té chvíle se stala nedobytnou! Když to viděl jeden španělský kněz ze zdejšího kostela pronesl památnou větu, která mi dodnes zní v uších:
Genesis Tormenta la Dios - Bouře zrozena Bohem!

Nicméně po pár měsících se stala nehoda. Při jedné z cest k Torre mě napadla divoká šelma, která mě velmi vážně zranila. Vypadalo to se mnou velice špatně. Doktoři, šarlatáni si vůbec nevěděli rady, co se mnou. Beze mě by byli ztraceni. Jediný Raimondus měl nápad!

Spolu se svými nejvěrnějšími lidmi mě zavedl k místu, které označil jako "Ruiny." Byl jsem v polobezvědomí a občas jsem nějaké jeho slova pochytil. Svým lidem se zmínil o jisté ženě, jménem Enemoa. Ta jediná mě prý mohla zachránit.

Po hodině cesty jsme dorazili k cíly. Nosítka spolu se mnou položili na zem a já před sebou spatřil velké zrcadlo. Vůbec jsem nevěděl proč tam je. O to, ale teď nešlo. Zanedlouho se objevila ona žena, o které se Raimondus zmínil. Nejvíce mě zaujali její krásné a půvabné vlasy, které ji sahaly až úplně na zem. Raimondus ji požádal o pomoc. "Potřebujeme tvoji pomoc, zachraň Abrahama. Pokud zemře, Pangeona se dostane do nebezpečí. Jiný způsob, jak ji chránit už není."

Enemoa se zamyslela, ale nepronesla ani slovo. Přiklekla ke mně a pohlédla mi do očí. Následně se obrátila na Raimonda a tichým hlasem pronesla. "Dobrá, pomůžu mu, ale budu za to něco chtít." Otočila se zpátky ke mně a položila mi na hruď ruku. Pocítil jsem zlepšení, byl jsem schopen mluvit.

"Slib, že tohle místo budeš na vždy chránit a nikdy jej neopustíš. Přísahej, že budeš pokračovat v Raimondových šlépějchí. Pokud selžeš, budeš nejen ty, ale všichni, potrestán" Vyřkla Enemoa. Z posledních sil jsem přikývl. "Slibuju, budu tu pro Pangeonu navždy." Tehdy jsem však ještě netušil, že to tak opravdu bude. Enemoa položila své ruce na mé rány a ty se během okamžiku zacelily. Ucítil jsem sílu v nohách i v celém těle. Vzápětí se stalo něco neuvěřitelného. Enemoa se zničehonic rozplynula a jediné, co po ní zůstalo, byl jakýsi býlí přelud, který během chvilky zmizel! Enemoa mě nezachránila, ona mi darovala svůj život, který byl věčný!!!

PANGEONA III: 3. KAPITOLA

17. listopadu 2010 v 16:36 | Kyle |  PANGEONA - III. SÉRIE

3. KAPITOLA: ZRÁDCE

piii3

Poslední má věta zanechala na Alesandrovi dojem. Tvář mu zkameněla a na čele se mu vyronily malinké kapičky potu. Ironický úsměv z jeho tváře zmizel a vystřídalo ho napětí v očích. Přimhouřil oči a na krátko se zamyslel. Ticho, které nastalo, bylo hromové, až nahánělo hrůzu. Po chvilce však promluvil. "Cože? Co jsi to řekl?" Vykoktal ze sebe. "Slyšels." Začal jsem na úvod. "Pokud něco neuděláme, společně," zdůraznil jsem, tak všichni do jednoho na Pangeoně zahyneme. Následně se Alesandro začal mnohem více zajímat o skutečnost, kterou jsem mu prozradil. "Ti lidé, kteří sem připluli, co jsou zač?" Zeptal se. "Přišli sem ze dvou důvodů." Odpověděl jsem a krátce na to pokračoval dál. "Chtějí se zmocnit Pangeony protože vědí, jak je tohle místo unikátní. A protože vím, že tobě stejně jako mě na Pangeoně záleží, vydal jsem se sem za tebou s nabídkou příměří a spojení se proti našim nepřátelům. Jejich cílem je vyhladit všechny lidi na Pangeoně a následně se na ní usídlit a za její pomoci ovládnout zbytek světa."

"Říkal jsi, že sem přijeli ze dvou důvodů," připomněl mi Alesandro a já jsem se mu musel zmínit o další okolnosti ohledně jejich připlutí. Nebylo mi to vůbec příjemné, ale zkrátka jsem musel. Zhluboka jsem se nadechl a pokračoval dál v řeči. "Jak jsem řekl, chtějí se zde usídlit a postupně si podvolit i ostatní části světa. K tomu však potřebují jistou věc. A to konkrétně bouře, které jsou kolem Pangeony a jediný, kdo jim to může zajistit, jsem já. Já jsem ten druhý důvod. Zajmou mě a přinutí mě i nadále tohle místo za pomocí těch bouří chránit. A pokud se tak stane, nikdo je nebude moct porazit. Skrze ty bouře by sem nikdo nepronikl." Zakončil jsem krátký proslov.

Alesandro přikývl. "Ano, jde tu opravdu o hodně. Ale zajímalo by mě, jak se o Pangeoně dozvěděli?" Stejně jako Alesandra i mě tato otázka trápila. Bohužel odpověď jsem na ni neznal. "Je mi líto, ale to nevím. Muž, který se nějakým způsobem o tomto místě dovtípil, se jmenuje Clay Herison a před několika měsíci sestavil tým odborníků, kteří měli na Pangeonu narazit. Dal jim souřadnice, na kterých se vyskytovaly pozoruhodné bouře a tato skupina lidí sem vyrazila." "Počkej moment," přerušil mě Jeff. "To mluvíš o mě a ostatních, kteří jsme tu ztroskotali na Storm Boatu. "Ano, máš naprostou pravdu Jeffe." Přikývl jsem. "Pravou rukou Clay Herisna byl právě James O'collins, který vaši plavbu zprostředkoval."

"Vím, že se ptám až příliš, ale vysvětli mi ještě jednou věc Abrahame. Jakým způsobem se sem ty lodě ksakru dostaly? Pokud vím, přes tvé bouře se už stovky let nikdo nedostal." Sklonil jsem lítostně hlavu a polohlasem odpověděl. "To mě právě nejvíc zaráží," pronesl jsem úvodem. "Věc se má takto. Je to vlastně paradox. Ty a tvoji lidé se desítky let snažíte najít způsob, jak se vymanit z okolních bouří a říct o Pangeoně zbytku světa. Ale předběhl vás jistý muž, který doposud stál po mém boku - Vicente Borielle. Zrádce! Ten našel způsob, jak bouře obejít. Stalo se tak už dvakrát. Poprvé když z Pangeony utíkal a podruhé, když se sem přivedl ty lodě. Je jen otázkou času, kdy začnou sjednocovat síly a útočit na zdejší lidi. Proto bychom měli jednat."

Alesandro poté přikývl. "Dobrá, situace je kritická. I když nevím, co na to řeknou moji lidé, měli bychom v tomto případě spolupracovat. Šrámy minulosti prozatím nechme být. Budeme mít dost času je vyřešit. Teď však musíme začít jednat!" Pronesl odvážně Alesandro a dovolil nám vstoupit do jeho tábora. Stalo se tak poprvé. Nikdy jsem tu nebyl. Když jsem se po jeho prostranství rozhlížel, až mě mrazilo v zádech. Zdejší lidé, žili naprosto odlišným stylem. Vývojový pokrok se tu zastavil. Veškerou svou snahu věnovali hledáním způsobu, jak se oprostit a během toho nevyvinuli téměř nic nového.
Alesandro se ode mne kousek vzdálil a přistoupil k Jeffovi. Na tváři se mu objevil úsměv a vzápětí objal Jeffa kolem krku. "Vidím, že jsi opravdu byl nějakým znamením. Po dlouhých desítkách let Pangeona opět spolupracuje jako jeden celek." Jeff mu úsměv opětoval a šibalsky mrkl pravým okem. Alesandro nás zavedl k velké kamenné stavbě. Ta byla povědomá zejména Jeffovi, který si tento tábor matně pamatoval. Právě této budově prozradil jemu a zbytku jeho přátel několik tajemství ohledně Pangeony. Když Jeff hleděl na tento kamenný dům, vzpomněl si na ně. "Poslyš Alesandro, kde jsou moji přátelé?" Alesandro se opět usmál. "Žijí v domě kousek dál, ale neměj starost, už jsem dal pro ně poslat. Brzy se k nám připojí."

Vešli jsme dovnitř a posadili se k velkému dřevěnému stolu. Ani jsme ještě neusedli, když se dveře otevřely podruhé. Mezi futry se objevila pětice osob, jejichž tváře byli Jeffovi velmi povědomé. Byla to zbylá posádka lodi, na které sem připlul. Jeff vstal a přikročil ke svým přátelům blíž. Nevěděl, jak se na jeho návrat zachovají. Dobře si pamatuju ty chvíle, než je nechal jít napříč džunglí zpět sem. Oni však o tom nemluvili. Byli rádi, že se opět shledali a Jeff se s každým přátelsky obejmul. I kapitán Shaw, který nebyl z jeho minulých rozhodnutí příliš nadšený, si potřásl s Jeffem rukou.
Poté všichni přisedli ke stolu a já jsem promluvil jako první. "První věc, kterou bychom měli udělat, je přesun. Tady nebudete dobře chráněni. Byli by s vámi hned hotovi. Proto navrhuju, abyste se přemístili do Erkeuky. Tam spojíme naše síly a společně odoláme útokům našich nepřátel!"

!!!OZNAM K DALŠÍ KAPITOLE!!!

Nebývá to obvyklé, ale na další kapitolu vás musím upozornit. Stylově bude podoná jako poslední kapča II. řady. A o co v ní pude? Celá se bude točit kolem hlavní postavy Abrahama. Dozvíte se jak se dostal na Pangeonu, jakým způsobem manipuluje s bouřemi, co znamená nápis Genesis Tormenta la Dios a samozřejmě bude zodpovězena i otázka ohledně jeho "nesmrtelnosti."



PANGEONA III: 2. KAPITOLA

15. listopadu 2010 v 14:48 | Kyle |  PANGEONA - III. SÉRIE

2. KAPITOLA: POMOC

PIII2
Posazeni v Náviu jsme skleněnými otvory pozorovali temné hlubiny oceánu, jež byl všude kolem Pangeony. Návio se oceánem pročesával neskutečnou rychlostí. Žádný jiný stroj, lépe řečeno podvodní stroj, se mu v tomto ohledu nevyrovnal. Ba co víc, ani nepřiblížil. Podvodní turbíny běžely tiše, až se zdálo, že stojí. Nicméně bylo tomu právě naopak. Pohon Návia se otáčel, jak nejvíce mohl, a během pár minut jsme urazili desítky mil.

Jeff seděl připoutaný na sedadle hned vedle mě. Rozhlížel se po interiéru tohoto pozoruhodného plavidla a v jeho očích i nadále zůstávala jiskra, která ho zasáhla při prvním pohledu na Návia. Po chvíli tichého mlčení konečně promluvil. "Už to chápu." Zvolal radostně a na tváři mu naskočil úsměv. "Takhle cestujete mezi Pangeonou a vnějším světem. Jestli jsi říkal pravdu, tak tohle plavidlo se umí pohybovat takovým způsobem, že není možné ho na žádném přístroji zaznamenat. Proto vás taky ještě nikdo neobjevil." Vyložil mi následně souběh svých myšlenek a já mu na něj musel jedině přikývnout. "Ano, je to tak. Enrikeho jsem na Pangeonu přivedl před mnoha lety jako mladého vynálezce, kterého okolní společnost nebrala vážně. Zde však dokázal svoji vizi proměnit ve skutečnost." Upřesnil jsem.

V tom se z pilotní kabiny z Enrikeho úst ozvalo. "Vše funguje, jak má. Za několik desítek minut budeme na místě." Jeff se na mě otočil a s vykulenýma očima se nestačil divit. Vždyť když ho Alesandro vedl k Erekuce, cesta přes celou Pangeonu jim zabrala desítky dní jízdy. V Náviu se tato doba mnohonásobně zkrátila. Neuvěřitelné a Jeff si to plně uvědomoval.
Byl to opravdu fofr. Za necelou hodinku jsme se ocitli na opačném konci Pangeony. Motory Návia se zastavili a postupně utichly. Zanedlouho jsme ucítili, jak stoupáme, což vyvrcholilo protnutím hladiny moře. Ocitli jsme se venku z hlubin. Malý otvory na trupu plavidla proudilo dovnitř sluneční světlo. Bylo opravdu krásně. Enrike otevřel poklop, kterým jsme dovnitř vstoupili a první, co jsme ucítili při výstupu ven, byl krásně svěží vánek, který se proháněl napříč pláží. Spolu s Jeffem jsme pohlédli k blízkým útesům, které lemovaly zdejší pláž. A právě u nich jsme to spatřili. Jakoby tomu chtěl snad osud. Enrike nás zavezl přímo k místu, na kterém Jeff jeho přátelé ztroskotali. Ač sám vůbec nevěděl, kde to bylo. Vprostřed útesů byla zaklíněná částečně už zrezivělá Storm Boat. Jeffovi se zajisté vybavili vzpomínky na tuto loď, která byla stejně jako Návio jediná svého druhu. Když jsem se mu zadíval do očí, viděl jsem v nich rozpaky. Domníval jsem se, že přemýšlí nad zbytkem posádky. Nicméně nebyli jsme tu od toho, abychom sledovali rozbořenou loď. Museli jsme se poposunou dál.

"Enrike, ty tady zůstaň. Nevíme, co nám na náš návrh řeknou. Proto je prozatím stále berme jako nepřátele." Zakřičel jsem na pilota Návia z pláže. Ten na souhlas krátce přikývl. Přešli jsme přes jemný bílý písek a vstoupili do husté džungle. Všemožné keře, stromy a traviny se mezi sebou neuvěřitelně proplétaly a urazit jen pár metrů stálo mnoho sil. Za pomoci mačet jsme si prosekávali cestu. Sužovalo nás neskutečné horko. "Jak je to odsud daleko k jejich táboru?" Zeptal jsem mě Jeff. Otřel jsem si pot z čela a okamžitě odpověděl. "Zhruba hodinu cesty. Alesandrovi lidé hodně sází na rybolov, proto žijí tak blízko pobřeží. Sám se divím, že na vás narazili až tak pozdě." Jeff mi, ale vysvětlil, že jejich první kroky po ztroskotání vedli na opačnou stranu džungle. Proto na Alesandra natrefili až po pár dnech.
Denní světlo začalo slábnout a ustupovat. Slunečních paprsků ubývalo a my jsme museli přidat na tempu. K Alesandrovi bylo zapotřebí dorazit před setměním. To se nám bohužel nepodařilo. Postup v džungli byl obtížný a velmi zdlouhavý. Po hodině se úplně setmělo a na nebe se vyhoupl měsíc. Rychle jsme si vyhotovili primitivní louče a pokračovali dál. Prošli jsme kolem malých skalek a následně se před našimi zraky rozprostřela velká dřevěná palisáda, jež lemovala zdejší tábor. "Jsme tady," oddychl si Jeff.

Louče jsme napřímili do vzduchu a opatrnými kroky jsme přistupovali k hlavní bráně Alesandrova tábora. Během té doby jsem na jejich stráže neustále volal. "Přicházíme v míru, nestřílejte na nás. Hlavně klid." Nejvíc jsem se obával, aby nás neodstřelili hned z kraje našeho rozhovoru. Proto ta opatrnost. Došli jsme k velkému padacímu mostu, který překrýval vyhrabaný zákop, a tam jsme se zastavili. Vzhlédl jsem nahoru k stráži a pokřikl jsem na ni. "Tady Abrahám, chtěl bych mluvit s vaším vůdcem Alesandrem la Cavou. Strážícímu muži div nevypadly oči z důlků. Nemohl věřit svým uším. "Cože? Ty tam dole jsi Abrahám?" Přikývl jsem a jasně odpověděl. "Ano, to jsem já. Rád bych mluvil s Alesandrem, nemáme čas." Stráž se sešplhala dolů z brány a spěchala Alesandrovi oznámit nečekanou novinu. Přistoupil jsem k Jeffovi a spolu s tím jsem tiše čekal, zda-li la Cava vůbec dorazí.

Zanedlouho se brána otevřela a směrem k nám mířilo několik osob, jejichž totožnost nešla v té tmě z dálky rozeznat. Jakmile přistoupili blíže k nám, spatřil jsem ho. V čele této skupiny byl právě Alesandro la Cava. Nevypadal zrovna vlídně, ostatně, proč by taky měl. Postavil se spolu se svými lidmi před nás a spustil. "Co tady chceš Abraháme?" Ani jsem nevěděl, kde začít. Bylo toho mnoho. "Já i Jeff jsme přišli jako přátelé. Něco se stalo. Osud tohoto místa, celé Pangeony visí na tenoučkém vlásku. U západního pobřeží, několik desítek mil od Erkeuky přistálo několik lodí. Zajisté víš, co to znamená." Alesandro mě však rychle odbyl. "A co já s tím, konečně jim můžeme říct, že svět doposud nebyl kompletní." "Ne, ty mi nerozumíš. Ty lodě sem nepřijeli v míru. Přišli sem rozpoutat válku a já jsem přišel, abych tě požádal o pomoc. To je důvod proč jsme tady." Požádal jsem o spolupráci svého mnohaletého rivala. Alesandro se zhluboka nadechl a opět tím nepříjemným tónem namítl. "A proč bych měl sakra pomáhat někomu, jako jsi ty?" Rychle jsem odpověděl. "Protože jestli se nespojíme, tak všichni do jednoho na Pangeoně zemřou!"

PANGEONA III: 1. KAPITOLA

12. listopadu 2010 v 12:47 | Kyle |  PANGEONA - III. SÉRIE
piii1

1. KAPITOLA: NÁVIO


Přišel čas zapomenout na minulost, sjednotit se a bojovat! Příběh Pangeony míří ke svému konci. Jak to celé dopadne? Čas záhad skončil, už žádné otázky. Nadešel čas najít na ně odpovědi.

!!! GENESIS TORMENTA LA DIOS !!!

Jeff a já jsme zůstali trnout na útesu. Pohled dolů na pobřeží mi svíral žaludek a se zaťatými pěstmi jsem sledoval přistání deseti lodí. Zvuky výkonných turbín se postupně zastavovali. Lodě se zastavili zhruba dvě stě metrů od pobřeží a poté dolů spustili malé motorové čluny, z nichž jeden pojmul zhruba deset až patnáct osob. Namířili si to na pobřeží a začali se zde formovat. Nebylo času na zbyt. Museli jsme začít jednat. Bedlivě jsme vše ohlédli a orientačně jsme si spočítali počet mužů, kteří zde ve člunech přistáli.

"Honem Jeffe, nemáme mnoho času." Pobídl jsem svého přítele a vzápětí jsem ukázal na cestu zpět do Erkeuky. "Co v Erkeuce?" Odvětil on na to. "Rozhodl jsem se, že tě poslechnu." Řekl jsem, ale Jeff očividně nechápal, co mám zrovna na mysli. Zkřivil obočí a pokývl na mě hlavou, abych mu to upřesnil. "Z Erkeuky se vydáme na jih do Alesandrova tábora. Jedině pokud budeme jednotní, můžeme čelit hrozbě, která nastala." Jeff, ale namítnul, že by trvalo desítky dní, než bychom se dostali napříč celou Pangeonou. "Ale než tam dorazíme, může být už pozdě." "Neměj starost, budeme tam hned." Uklidnil jsem ho, aniž bych Jeffovi řekl, jakým způsobem se na druhý konec Pangeny dostaneme.
Uchopili jsme pevně opratě a tryskem se vydali zpátky na východ do Erkeuky. Projeli jsme džunglí, následně jsme minuli ležení Pangeonských gard a poté vjeli do města. U Torry se mezi tím shromáždili moji lidé, čekajíc na informace. Okamžitě jsem seskočil z koně a postavil se před ně. V jejich tvářích jsem viděl strach a beznaděj. Vzhlíželi ke mně jako k muži, který je jako jediný může zachránit a vyvést ze záhuby. Nejsem zrovna nejlepší řečník, ale situace, která nastala, volala po větách, které můj lid uklidní a zároveň připraví na nejhorší.

"Obyvatelé Erkeuky. Panika teď není na místě. Uklidněte se a vyslechněte moje slova. Na západním pobřeží přistálo deset lodí, na jejichž palubě připlulo přibližně pět set mužů. Nemějte však strach. Erkeuka je dobře chráněná a bude jim trvat několik dní, než své síly pořádně zformují. Proto se musíme pořádně připravit na jejich útok. André," oslovil jsem kapitána pangeonských gard. "Ty si vezmi na starost stráže. Město musí být dokonale hlídané. Já s Jeffem se vypravíme na jih za Alesandrem la Cavou, abychom ho varovali."

"Varovali?! Sakra proč?" Ozval se jeden z mužů v davu. "Hrozba, která sem dorazila, zasáhne i je. Musí vědět, co se chystá. Pokusím se ho požádat o pomoc. Třeba nás válka s vnějším světem opět sjednotí." Domluvil jsem a s Jeffem jsme vyrazili na severní konec města. Zde byl tajný trumf, o kterém jsem se Jeffovi ještě nezmínil. Dorazili jsme k místu, na kterém ho okamžitě zaujala vysoká černá budova. Navenek nevypadala nijak zvláštně, ale černá barva jejich stěn nutila k zamyšlení. Namířili jsme si to přímo dovnitř. Otevřel jsem dveře a vstoupili jsme do rozlehlé místnosti, v jejímž centru byl otvor, vedoucí hluboko pod zem. Uvnitř tohoto otvoru se nacházelo kruhovité kamenné schodiště, jež se dlouze točilo do tajemných končin. "Kam to sakra jdeme? Neměli bychom se, co nejdříve vydat na jih za Alesandrem?" Znervózněl Jeff, ale já j sem ho i nadále přesvědčoval, že tam budeme, co nevidět. "Neboj příteli, v jejich táboře budeme dřív než si myslíš." Řekl jsem a pobídl ho, aby semnou sestoupal dolů schodištěm.

Dlouhou dobu jsem ho nepoužil a pořádně se mi nevybavilo, kdy jsem tudy šel naposled. Jeff na mě i nadále hleděl se zaražením. Co to sakra dělá a kam to vlastně jdeme, honilo se mu zajisté hlavou. Usuzoval jsem tak hlavně díky jeho křečovitému pohledu na každý můj krok. Za pár minu jsme sestoupili na dno tunelu a ocitli jsme se v obrovské podzemní jeskyni, jejíž dno bylo zalité vodou. Lépe řečeno, slanou vodou z oceánu. "No a co teď?" Zeptal se Jeff a z toho jak to řekl jsem vycítil, že ho mé ustavičné napínání přestává bavit. Nicméně dříve než jsem stačil promluvit, odpověď přišla sama.

Hladina vody se v mžiku sekundy otevřela a z hlubiny se nahoře na hladině objevilo plavidlo, které jeho konstruktér nazval Návio. Vypadalo jako malý letoun, nicméně pohybovalo se pod vodou. Většina jeho konstrukce byla tvořena pevnými ocelovými plášti a silným sklem. "Ó můj bože,"vyhrkl ze sebe nadšením Jeff a nemohl uvěřit svým očím. "Co to je za plavidlo?" Zeptal se vzápětí. "Před několika lety jsem se od svých spojenců z okolního světa dozvěděl o muži, který plánoval vyvinout jedinečný typ podvodního plavidla, které bude pro veškeré sonary, navádění nebo podvodní obranné systémy, neviditelné. Nicméně tento muž, jistý Enrike Citadela neměl na svůj projekt dostatek peněz. Kontaktoval jsem ho a přivezl sem. Všechny prostředky, které na výrobu tohoto stroje potřeboval, jsem mu zajistil. Za pár měsíců spatřilo světlo světa podvodní plavidlo, jehož rychlosti, technologii a neviditelnosti se žádné jiné nevyrovná. Seznam se z Náviem." Pronesl jsem a Jeff pochopil, že takhle se na jih Pangeony dostaneme daleko rychleji než na koních.

PANGEONA III. ZÁVĚREČNÁ SÉRIE

10. listopadu 2010 v 13:18 | Kyle |  NOVINKY
piii
A už je to zase tady. Celkově už moje třetí povídka se chýlí ke svému konci. Nechce se mi tomu ani věřit. S Pangeonou jsem si doslova užil, jak dobré, tak i špatné. Nicméně teď jsem velmi rád, že jsem se rozhodl v příběhu pokračovat a v tomto článku jsem pro vás připravil několik ochutnávek.

Podtitul třetí série bude Válka, to se dalo asi čekat. Bude obsahovat 9 kapitol z níž hned několik bude věnováno minulosti tohoto místa. Samozřejmě vám zodpovím ty nejžhavější otázky, které vás asi trápí:

  • Jak je možné, že Abraham odolává smrti
  • Co je zač bílí přelud
  • Význam nápisu Genesis Tormenta la Dios
  • Kde se na Pangeoně vzali Kattichové
  • Přesné datum objevení Pangeony
Samozřejmě na vás čeká mnoho dalších vysvětlení...

UPOUTÁVKA



PANGEONA II. 8. KAPITOLA

8. listopadu 2010 v 9:10 | Kyle |  PANGEONA - II. SÉRIE

8. KAPITOLA: KONFLIKT

pii8
Tak, tohle je poslední kapitola II. série. Vím, že je o tři části kratší než ta první, ale nebojte se. Třetí sérii mám solidně rozvrženou a můžu vám slíbit, že to bude strhující řada, která určitě překoná dvě předešlé. Druhé série totiž hodně pokulhávala a třetím oddílem chci všechno zachránit. Třetí série nazvaná Válka bude mít 9 kapitol a bude plná odhalení, boje a odpovědí...

Teď už k této části. Myslím si, že vás hned na začátek zaujmu tím, že je v ní řečeno mnoho informací o roku 1867, kdy se Pangeona rozdělila na dvě části. Na konec jsem umístil odpovědi na zodpovězené otázky.

Jeff se vrátil zpět do gard. Avšak tři muži stejné štěstí neměli. Trojice gardistů během plnění závěrečného útoku zahynula. Ráno druhého dne jsem před všechny nastoupené muže předstoupil, abych jim předal odznak, symbolizující úspěšné dokončení výcviku. Nejvíce mě to pochopitelně těšilo u Jeffa.

Hned, co si zabalil věci, vydali jsme se do Erkeuky a během cesty mi můj přítel vyprávěl u zážitcích, které v gardách zažil. Neustále mi vyprávěl o výpravách v džungli, nočních akcích a předně, také o muži jménem Ray. Z jeho slov bylo patrné, že se s ním velmi dobře spřátelil. Vstoupili jsme do města a ulicemi jsme kráčeli zpět k Torre. "Doufám, že od této chvíle mi budeš moct poodhalit tajemství, ohledně tvé země." Spustil Jeff a já se na něj šibalsky usmál. "Ne tak zhurta. Na to, abych ti všechno vyklopil, tu nejsi ještě tak dlouho. Ale musím brát v potaz, že jsi splnil výcvik. Některé otázky ti rád zodpovím už dnes.

Po pár minutách jsme dorazili k Torre, kde jsem chtěl s Jeffem něco probrat. Avšak před tím, než jsem tak učinil, se něco stalo. Věc, kterou jsem si nikdy nepřál, aby se přihodila. Celou Erkeukou se ozvala hlasitá rána a z kopule, jež byla na samém vrcholku věže Torra vyšlo oslňující červené světlo, které na moment zahltilo celé město! "Ach ne, bože." Pronesl jsem rozechvělým hlasem. Ruce se mi roztřásly, stejně tak nohy. Jeff na mě civěl a ničemu nerozuměl. Pohlédl jsem mu do očí a naznačil jsem mu, aby se mnou šel dovnitř. Musel jsem začít jednat, čas byl proti nám.

"Dobrá. Jsi tu jen pár měsíců, ale už ti to nemůžu dál tajit." Začal jsem a Jeff se posadil k dřevěnému stolu uprostřed místnosti. "Ani nevím, kde bych začal. Poslouchej pozorně. To, co se tu před chvílí stalo, nebylo poprvé. Lépe řečeno, tohle červené světlo zahalilo Erkeuku celkově dvakrát. Poprvé to bylo v den, kdy jste tady ty a tvoji lidé ztroskotali. Proto se vám podařilo skrze tyhle bouře dostat!" "Cože? Jak to myslíš?" Nechápal Jeff. Začal jsem proto vše vysvětlovat. "Pomocí téhle věže chráním Pangeonu bouřemi. Avšak jistý muž, jehož totožnost není podstatná, našel způsob, jak tuhle ochranu přerušit a dostat se do vnějšího světa. Přeruší je alespoň na moment. Když prchal z Pangeony, přerušil je poprvé. V ten samí moment jste se sem na Storm Boatu dostali. A pokud byly bouře přerušeny nyní, znamená to, že se sem někdo blíží." "Co budeme dělat?" zeptal se Jeff. "Vím odkud ten muž vyplul. Myslím si, že na to samé místo vede i lidi, kteří se sem chtějí dostat. Vydáme se na západní pobřeží Pangeony. Tam bychom měli spatřit naše nepřátele!" Dořekl jsem a současně jsem opustil Torru a šel jsem pro nás dva sehnat koně.

Sebou jsme si nebrali ani zásoby. Čas utíkal a každá minuta byla drahá. Vyjeli jsme ven z města a spěchali na západ. "Ty bouře jsou od Pangeony vzdálené sto padesát mil. Takže je jasné, že nepřátelé jsou v tomto okruhu," upřesnil jsem z kraje cesty. "Nemyslíš, že by se o tom měl dozvědět i Alesandro?" Vyslovil Jeff a mě se přímo před očima vybavila daleká minulost. "Ty nevíš, co se tady stalo. Pangeona je rozdělná na dvě části. A už se nikdy nedá dohromady." Zasteskl jsem. Jeff se do mě však obul. "Nechtěl bys mi konečně říct, jak k tomu všemu došlo?" Zamyslel jsem se a chvíli váhal. "Tak budiš…"
Rok 1867
Je to přesně 143 let. Od té doby je Pangeona rozdělená na dvě frakce. Konec 19. Století nebyl pro Pangeonu lehkým obdobím. Radikální názory se ostře střetávaly s těmi, které byly zaběhnuté z minulých let. Jedním z takovýchto radikálu byl Giorgio la Cava - děd Alesandra la Cavy. On stál v čele lidí, kteří chtěli o Pangeoně říct vnějšímu světu. Avšak pozor, nechtěli ji opustit, pouze žít ve svazku s okolními zeměmi. To jsem však já nemohl připustit. Dal jsem slib, který jsem musel dodržet.
Kritickým měsícem roku 1867 byl říjen. Tehdy jsme ještě žili v krásném a honosném městě Hereka. Ostatně sám si v něm byl. Kousek od tohoto starobylého města vás zajali Alesandrovi lidé a odvedli vás do jejich tábora na jihu. Tak právě tam v Herece jsme všichni v poklidu žili. Nicméně obě frakce na Pangeoně chtěli dosáhnout svého. Giorgio la Cava prahnul po odhalení Pangeony. Já jsem hájil stovky let zaběhnuté pravidlo, jež říkalo, že Pangeona musí být od okolního světa oddělená. Bylo jasné, že se něco přihodí. A taky se tak stalo. Jednu říjnovou noc.

Bylo kolem půlnoci, když mě ze spánku probudil křik lidí, kteří pobíhali po ulicích města. Stoupl jsem z postele a rozhlédl se po městě a v tom mě zamrazilo v zádech. Většina města byla v plamenech. Celá Hereka hořela jako tisícero pochodní. Najednou se ze spodního patra mého domu ozvali výkřiky. Pochopil jsem, že la Cava na mě poslal svoje zabijáky, aby mě odstranili a tím pádem, tak přerušili bouře kolem Pangeony. Nezbylo mi nic jiného než utéct. Sešplhal jsem z balkonu dolů a jenom v noční košili jsem se přidal ke svým lidem, kteří bránili město a současně i mě. Doběhli jsme na konec města, kde bylo skladiště střelného brachu a primitivních výbušnin. V patách jsme měli stovky la Cavových přívrženců. Do zuřícího ohně jsme naházeli mnoho kilo třaskavin. Město pohltily výbuchy, vysoké sloupy ohně a kouře. Hrozbu jsme na poslední chvíli zažehnali. Nicméně Giorgio la Cava přežil a spolu s ním i několik desítek jeho mužů. Boje však už nebyl nikdo schopen.

Se svými lidmi jsme se stáhli na sever, kde stála Torra. Do té doby nikdo nevěděl, kde je. Nevěděl jsem kam je zavést a jako jediné místo mě napadla právě tahle věž. Giorgio odešel na jih. Krátce po této děsivé noci k nám dorazil Giorgio, aby nám sdělil, že nás už nenapadne. Řekl něco v tomto smyslu. "Vy si žijte tady a my na jihu. Ale věs Abrahame. Budeme hledat způsob, jak se odsud dostat, navždy."

Od té chvíle přestala být Pangeona jednotná.

Jeff nevěděl, co říct. Tak vyčerpávající odpověď zdá se nečekal. Moje povídání zabrala hodně času, což nám opticky zkrátilo cestu. Po pár hodinách jsme dorazili k západnímu pobřeží, konkrétně na vysoký útes. Pohlédli jsme dolu na moře a jenom jsme se utvrdili v mé domněnce. K Pangeoně mířila skupina asi deseti lodí! Podíval jsem se na Jeff a tiše pronesl. "Je to tady, válka začíná."

ODPOVĚDI!!!

Co způsobuje záhadné bouře? ODPOVĚĎ: Abraham za pomoci věže Torra
Je naprosto jasné, že lidé tu opravdu byli. Kam se však poděli??? ODPOVĚĎ: Když se obě dvě frakce rozdělili město nechali ladem a přemístili se na sever a na jih.
Co jsou zač lidé z džungle, oblečení do starých vojenských uniforem? ODPOVĚĎ: Lidé, kteří se snaží přerušit bouře kolem Pangeony. Velí jim po mnoho desítek let rod la Cava.
Co měl Abraham na mysli, za ty okolnosti ohledně ztroskotání Storm Boatu? ODPOVĚĎ:  V moment ztroskotání byly bouře přerušeny.



PANGEONA II: 7. KAPITOLA

5. listopadu 2010 v 14:07 | Kyle |  PANGEONA - II. SÉRIE

7. KAPITOLA: VÝCVIK

PII7

Výcvik v Pangeonských gardách byl plánován na dobu dlouhou přibližně sedm týdnů. Během této doby se Jeff postupně seznamoval se zdejším táborem a jeho muži. Ti nebyli ochotni mezi sebe přijat někoho, kdo pochází ze světa mimo Pangeonu. Jeffovo jméno vůbec nebrali v potaz. Pro ně to zkrátka byl cizinec a neoslovovali ho nijak jinak, než "cizinče." Tohle oslovení se velmi ujalo. Mnohdy ho použil i kapitán Jones nebo některý z jeho důstojníků. Během této doby si Jeff prošel věcmi, o kterých si myslel, že by je nikdy nezvládl. Sám určitě ne. Avšak v ležení byl člověk, který mu pomohl se vším, co bylo zapotřebí udělat. Z Raye a Jeffa se stali velcí přátelé, kteří to neměli mezi ostatními "tvrďáky," kteří si mysleli bůh ví, jak jsou dobří, vůbec jednoduché. Den, co den museli snášet posměšné poznámky na jejich adresu, neustálé popichování a další a další nepříjemnosti. Jeffův i Rayův výcvik se pomalu blížil ke konci. Před nimi stál už jen poslední úkol. V průběhu minulých šesti týdnů absolvovali těžký a fyzicky velmi náročný výcvik, spočívající v orientaci v džungli, bojovných umění, střelby, horolezectví, zacházení se zbraněmi a v neposlední řadě studiem o vnějším světě.

Nyní je na řadě zakončit celý výcvik a to zkouškou nejtěžší. Kapitán Jones opět nechal svoje muže svolat na shromaždiště, aby jim udal přesné pokyny jejich poslední mise. "Jsem rád, že jste doposud vydrželi téměř všichni. Jen pár z vás odpadlo." Pronesl ke svým gardistům. "Nyní je před vámi poslední zkouška. Vaším úkolem je vydat se ke zdejší sopce Regaito a přinést z ní jeden lávový kámen jako důkaz toho, že jste se tam opravdu dostali. Cesta bude obtížná. Tentokrát nebude džungle střežena našimi lidmi. Můžete narazit jak na divoká zvířata, tak rovněž na zuřivé Kattichy." Dořekl s patřičným důrazem. Nejen Jeffovi, ale i ostatním se na malou chvíli zatajil dech. Konfrontace s Kattichy je bezpochyby to poslední, co by chtěli. "Vaše vybavení bude následující." Opět spustil kapitán Jones. "Láhev s vodou, střelná zbraň a nůž. Nic víc, nic míň."

Gardisté vyráželi na cestu odděleně. Vše záviselo na jejich rozhodnutí. Bylo jim jasné, že jim jde o krk. Sopka byla od pangeonských gard vzdálená přes sedm mil, což nebylo zrovna málo. Jeff se vypravil na cestu během odpoledne. Přes záda si přehodil dlouhou pušku, za pasem disponoval přiděleným nožem a jeho výbavu doplnila litrová čutora s vodou. Z tábora zamířil směrem na východ, kde se už několik let nečinná sopka nacházela. Tato oblast je také vyhlášená nemalým výskytem
Kattichů a toho si byli všichni gardisté vědomy.

Jeff se pročesával džunglí za pomoci nože. Spletité shluky keřů, ostrých rostlin a stromů rozsekával a dláždil si mezi nimi cestu. Slunce horce pálilo a Jeffovi se už při prvních minutách cesty pořádně orosilo čelo. A to měl před sebou ještě mnoho mil chůze! Nicméně kupředu ho hnala touha poznání. Až dokončí výcvik, otevřou se mu dveře k množství zdejších záhad a tajemství. To bylo světlo, které ho drželo na nohou a říkalo mu, aby i nadále vytrval a pokračoval v nelehké cestě.

Po pár hodinách cesty narazil na překážku, kterou byl přibližně 10 metrů vysoký vodopád. Ten se nedal nikudy obejít, leda že by se vrátil o několik stovek metrů zpátky a vzal to širokou oklikou. Jeff se však rozhodl, že po strmé skále vyšplhá a zkrátí si tak cestu. Ze stromů kolem uřezal dlouhé liány, které svázal dohromady jako jedno velké lano. Na konec přivázal prohnutý kámen, který by se měl někde nahoře zaháknout. Široce se rozmáchl a hodil s kamenem směrem nahoru. Hned na první pokus se mu to povedlo. Kámen se zachytl mezi dvěma balvany. Jeff pro jistotu ještě ověřil nosnost lián a opatrně začal šplhat nahoru.

Podařilo se! Bez úhony se dostal nahoru a mohl pokračovat dál. Divoká zvířata i obávaní Kattichové se mu vyhýbali jako čert kříži. Na kraji podvečera a spatřil sopku. Radostně se k ní rozeběhl a do ruky popadl nejblíže ležící lávový kámen. Teď se může v poklidu vrátit zpět do tábora. Otočil se nazpět, ale v tom ztuhnul. Přímo několik metrů za ním se nacházel obrovitý Kattich stojící na čtyřech nohách. Jeho tělo bylo zahalené ostny, jeho rudé oči se v podvečerním svitu leskly na všechny strany a Jeffovi došlo, že pokud se chce vrátit do tábora, bude muset Katticha porazit.
Do ruky uchopil střelnou zbraň, překontroloval náboje v zásobníku a prstem přimáčknul spoušť. Kattich přestal stát na místě a rozeběhl se směrem k Jeffovi. Ten už na nic nečekal.
Silně zmáčkl spoušť a z hlavě vylétla první kulka. Katticha zasáhla přímo do levé přední nohy. Zásah to byl bolestivý. Kattich škobrtl a upadl na zem. Nicméně oklepal se a namířil si to opět k Jeffovi. Ten přebyl a vypálil další a další kulky. Avšak střelná zranění Katticha příliš neomezovala. Stále běžel k Jeffovi. Vzdálenost mezi nimi byla už jen několik metrů. Jeff pochopil, že bližšímu kontaktu se asi nevyhne. Připravil se proto na střet s obrovitým tvorem, nahánějícím strach. Pušku nechal pouze v levé ruce a do té pravé si připravil nůž. Kattich skočil s otevřenou tlamou přímo na Jeffa a několikrát se s ním otočil na zemi. Avšak to bylo poslední, co Kattich stihl. Jeff mu totiž vrazil nůž přímo do otevřené tlamy, čímž ho prakticky okamžitě usmrtil!

Jeff se oklepal z útoku a na těle mu naskočila husí kůže. "Snad už na žádného z vás nenarazím," řekl si pro sebe v duchu a vydal se zpět do tábora pangeonských gard.