Červen 2010

3. ČÁST: SLEPÝ STAŘEC

29. června 2010 v 14:16 | Kyle |  VLČÍ BOJOVNÍCI - III. ŘADA
IN33

Den 34. (26. Května)


Na obzor se dere slunce. Nejprve jen pár paprsků vykoukne zpoza okolních hor a během několika následujících minut zaplaví sluneční svit celý les. Měsíc v tuto chvíli musí ustoupit svému bratru a počkat na svůj čas - na noc, kdy bude nebe patřit jen a jen jemu. V zátoce, v níž Šajené táboří, pofukuje lehounký vánek, prohánějící se v korunách vysokých stromů, keřů nebo lesních rostlin. Kolem zpívá řeka Whiteshave, tekoucí někam do neznáma. S vycházejícím sluncem se probouzí také denní živočichové, kteří noc strávili podobně jako Tonkava a jeho lidé - spánkem. Tu a tam na stromě posedává různě barevný pták, v trávě se prohání ještěrky a k řece se sbíhají jeleni, aby zahnali žízeň.

Až na jednoho všichni spí. Jen Tonkava posedává časně z rána u řeky, v ruce drží nahozený prut a upřeně zírá do malých vlnek, které se pohupují na hladině řeky. Své bojovníky nechává pořádně vyspat, lovci odměn jim neutečou. Moc dobře ví, že musí nabrat hodně sil, protože tuší, že jejich cesta se chýlí ke svému cíly. Tábor lovců odměn je blízko a i na muže, jakým je Tonkava, začíná dopadat nervozita. Je si vědom, že zbylí Šajené budou sázet hlavně na něj. Jeho se budou ptát na další postup. Bude to on, kdo povede válečníky proti přesile a tyranii. Z hlavy se pokouší vyhnat negativní myšlenky, které nahlodávají jeho sebevědomí.

Během necelé hodinky sundá z háčku prutu čtyři ryby. Stranou od ostatních rozdělá oheň. Nechá ho pořádně rozhořet a těsně vedle něj umístí čtyři placaté kameny, jež objevil na kraji řeky. Žár ohně je pořádně nahřeje a v momentu, kdy se z nich už hodně kouří, na ně umístí naporcované rybí maso. Opeče ho z obou stran, aby bylo pěkně měkké a chutné. Jakmile je jídlo hotové, probere ostatní, kteří ne a ne vstát. Komu by se taky chtělo? Už přes měsíc jsou neustále na pochodu, věčně hladový a unaveni. Žijí v nejistotě, neví, jestli se dožijí dalšího dne. Chvíle, kdy si můžou plnohodnotně odpočinout, jsou vzácné a proto je pochopitelné, že z prostředí vyhřáté deky a kůží nechtějí vystrčit ani nos. Tonkava však ví, jak na ně. U nosu jim zamává právě upečenou, krásně vonící rybou a v tu ránu vyskočí z komfortu hřejících přikrývek ven, jako hbití panteři.

Po rybách se jen zaprášilo. Jediné, co z nich zbylo, jsou jen kůstky, které pochopitelně nikdo nechtěl. Dost však bylo zahálení. Je čas vydat se na cestu. Tábor zlikvidují během několika minut. Oheň rozhrabou a vodou z řeky ho pokropí, aby se nestalo neštěstí… Deky smotají provazem a upevní si je na záda. Podle polohy slunce určí sever a vydají směrem na východ. Urazí několik desítek metrů, když v tom je zamrazí vodopád, kousek od míst, kde přečkali noc.

Na první pohled to není úplně patrné, ale když se pořádně zadívají, tak si všimnou, že ve skrumáži keřů a neprostupného roští je ještě něco víc. Hned vedle šumícího vodního převisu zpoza větví keřů prosvítá jasně červená látka. Zdá se to, jako by tam byl pohozen jen takový kus, ale skutečnost je jiná. Tento kus červeného plátna tvoří základní stavební kámen malého příbytku připomínajícího stan, nebo nějaké malé teepee. Tohle místo určitě stojí za prozkoumání a stejně to vidí i Šajené. Opatrně nakračují k vodopádu, ani nedýchají. Do pohotovosti si připraví i zbraně, kdyby snad hrozilo nějaké nebezpečí.

Jsou téměř u stanu. Životem ale nikterak nesrší. Je celý otrhaný, kostra stanu popraskaná a i velikostně to není nic moc. Najednou za sebou uslyší ránu!!! Jako když na zem upadnou polena stromů. Šajeni se otočí a nestačí se divit. Přímo pár metrů za nimi se vrávoravým krokem pohybuje indiánský stařec, nesoucí tvrdé bukové dřevo. Avšak přes oči má oranžovou pásku. Na sobě oblečenou vybledlou, koženou vestu a kalhoty s třásněmi. Rozklepaným hlasem zjišťuje, kdo že se to pohybuje v blízkosti jeho příbytku. "Kdo jste?"

Šajené se na sebe překvapivě podívají. K vodopádu se přibližovali velmi tiše, a proto je zarazilo, že starý indián ví, že před ním někdo stojí. "Slyšíte, kdo jste?" Opakuje a ze země začne zvedat spadené kusy dřeva.

"Pět z nás patří ke kmeni Šajenů, mezi námi je i žena - Kitika od Arizonských divokých koček a posledním z nás je bílý lovec." Pronese Tonkava a stále se nestačí divit, jak bystrý tento stařic je, ač mu páska brání ve zraku. Jakmile domluví, tak stařec naprosto strne. "Šajeni??? Opravdu Šajeni??? Zase???

"Jak to myslíte zase?" Dá důraz na poslední slovo šajenský šaman. Stařec k nim přistoupí na vzdálenost jednoho metru, odhodí několik polen a bleskově odvětí. "Před pár dny jsem tu narazil na skupinu Šajenů." "To ale není možné starý pane," kroutí hlavou Tíéko. "Mýlíš se hochu, byli to lidé vašeho kmene. Jejich jazyk poznám."

Smršť otázek pokračuje. "Kdo jste vůbec vy, a co tady pohledáváte," zní z úst Konkita.
"Patřím, no, spíše patřil jsem ke kmeni Poniů do doby, než mě vyhnali."

"Proč vás vyhnali?" Zajímá se San Aloka.

"Nemohli bychom se nejdříve posadit. Celé ráno jsem sbíral dřevo a mé slabé kosti dostaly pěkně zabrat."Rozejde se ke stanu s červeným plátnem naprosto jistě, jakoby pásku přes oči vůbec neměl. Zde se s nečekanými hosty posadí na oválné kameny, či pařezy. "Je to už čtyřicet sedm let, co mě Poniové vyhostili. Tehdy, před mnoha lety, jsem jako jeden z mála usiloval o uzavření míru mezi Šajeny a Ponii."

"Vy jste plánovali, že by byla válečná sekera mezi našimi kmeny zakopána?" Diví se hlasitě Nathan. "Ano, ale jen hrstka bojovníků, kteří stáli na mojí straně. Většinu jich pozabíjeli při naplánované noční akci. Mě se podařilo uprchnout. Celé měsíce jsem tady tábořil a uvažoval o svých dalších krocích. Avšak objevili mě a navždy změnili můj život. Jistě vám zajímá, proč mám přes tvář ten šátek." Šajeni přikývnou a čekají na odpověď.

"Pár dní potom, co jsem uprchl, mě našli. Byl jsem celý unavený, špinavý a hladový. Vše se seběhlo tak rychle, že jsem si při útěku z osady nestačil vzít ani nůž. Přežíval jsem jenom na lesním ovoci a bylinách. Vzdorovat proti přesile Ponijských válečníků nemělo smysl. Avšak, měl jsem štěstí v neštěstí. Všechny moje přívržence zabili, ale mě stihnul jiný osud. Byl jsem hodně uznávaný muž kmene a to mě, dá se říci, zachránilo. Proto mi podnáčelník život ponechal. Nechal mě žít ve tmě!!! Nažhavenou čepelí mi obě dvě oči vypálil. Poslední, co jsem viděl, byl jeho pošklebný obličej a nažhavený hrot oštěpu, zbarvený do ruda. Od té doby neznám nic jiného než černo-černou prázdnotu, která je všude kolem mě."

Šajenům se úplně sevřel žaludek. Představa, že muž, který před nimi sedí, žije po celých téměř padesát let sám, slepý, je něco, s čím se ještě nikdy nesetkali. Tragický příběh starého Ponie jakoby zarazil šajenské jazyky až do žaludku. Nikdo neví, co má říct. Na to, co se starci přihodilo, nejde najít vhodná slova. "Je nám to líto, osud, jež vás postihl, jen potvrzuje, jak krutí lidé jsou. A nejen ti bílí. Vy jste živoucí příklad toho, že kdokoli přijde s nějakou ušlechtilou myšlenkou, která chce něco zlepšit, tak je zavržen do temnoty." Zauvažuje Tonkava, kterého starcův příběh nenechává chladným. I když je to Ponii, tak s ním soucítí a chápe, jak těžký život měl a ještě bude mít.

"Ještě bych se chtěl vrátit k těm Šajenům. Jste si naprosto jist, že to byli opravdu oni?" Ubezpečuje se Tonkva. "Dal bych za tu ruku do ohně. Od dob, co jsem přišel o zrak, spoléhám jenom na své uši, které mi slouží velmi dobře. Byli to oni, skupinka kolem deseti žen i mužů"
Tonkava se obrátí ke svým bojovníkům. "Buď se ten stařec mýlí, nebo se něco stalo…"

KISS PÍSEŇ TÝDNE - PRÁZDNINOVÉ PŘEKVAPENÍ

28. června 2010 v 6:15 | Kyle |  KISS PÍSEŇ TÝDNE
Pro některé z vás už začali prázdniny a pro některé každou chvíli začnou. Proto jsem se rozhodl, že dnešní kissácká písnička bude trošku jinačí. Předem říkám, že nejsem příliš velký fanda předabováných písniček, ale tohle mi přijde hodně povedené. Ostatně, posuďte sami...




COLUMBO NA TV PRIMA

25. června 2010 v 18:00 | Kyle |  MOJE ŽVÁSTY
Peter Falk

Podle nadpisu to může vypadat, že jsem si tepve až teď všiml, že každou sobotu v podvečer na TV Prima běží můj oblíbený seriál Columbo. Avšak není tomu tak. Už dlouho jsem se o tomto sympatickém detektivovi nezmínil a tak mě napadlo, že bych sem o něm mohl něco napstat. I když jsem všechny díly viděl snad tisíckrát, tak mi to nedá a každou sobotu sleduju příběhy drobného slídila, oblečeného vždy do pomačkaného baloňáku. V mých očích to vždy bude ten nejlepší detektiv televizních obrazovek.

Nedávno jsem taky na netu narazil na parádní video, které mi nahodilo téměř slzy na tváři. Zvlášť proto, protože Peter Falk, představitel Columba, si na svou slavnou roli už vůbec nepamatuje. Trpí zákeřným Alzheimrem a ten mu okamžiky strávené v roli Columba vyrval z paměti. Falkovi je už uctihodných 83 let a já se obávám, podle zpráv, které tu a tam zaslechnu hlavně o jeho nemoci, že se blíží jeho čas.

Kéž bych mohl zastavit čas nebo ho dokonce vrátit.





2. ČÁST: OBŘAD NITAINAMUKENDA

22. června 2010 v 15:20 | Kyle |  VLČÍ BOJOVNÍCI - III. ŘADA
IN32


Paul si bedlivě vyslechl Tonkavova slova. Ten je naprosto přesvědčen, že muž z legendy, o kterém se mu před mnoha lety zmínil jeho otec, je právě Paul.

"Nitainamukend však musí podstoupit šajenský obřad, zahrnující převzetí darů a složení přísahy na důkaz ochrany Šajenského kmene," pronese Tonkava a rukou dá znamení ostatním bojovníkům, aby k němu a Blackmoorovi přistoupili. Ti vůbec netuší, co se jim chystá šaman sdělit. Začne větou: "Slyšeli jste někdy o legendě jménem Nitajnamukend?"…

Zbylí Šajené včetně Kitiky o této báji věděli jen velmi málo. Tonkava je se všemi podrobnostmi seznámí a vše zakončí zvláštním proslovem, který je plný mystiky a sledu událostí, které sahají za hranice chápání běžného člověka. "Paulovi bylo předurčeno, že jeho farmu přepadnou banditi, už dávno před tím, než přišel na Západ. Stejně tak mu bylo předurčeno, že se přidá k lovcům bizonům. Celý jeho život směřoval k jedinému cíly a tím jsme byli my! Jeho životním osudem bylo přidat se na naši stranu." "A není možné, že se mýlíš?" Vzbuzuje mezi ostatními pochyby San Aloka. Tonkava však zakroutí hlavou a okamžitě to zdůvodní. "Právě tobě San Aloko jsem se zmínil o svých snech, ve kterých se mi zdálo o nebezpečí, které na nás číhalo uprostřed listnatého lesa. O těchto snech jsem ti řekl noc před tím, než jsme narazili na Ponie. A jak tyto sny končily?"

San Aloka pochopí. Vybaví si, co mu tehdy Tonkava pověděl a poslední část snů vysloví nahlas. "Na pomoc nám přispěchal bílý muž s dlouhou střelnou zbraní." Tonkava přikývne. "Ano, přesně tak. Tímto mužem byl právě Paul. A tahle skutečnost mi přijde jako znamení. Je mi jasné Paule, že se v tobě nemýlím. Ty jsi Nitainamukend a bylo ti to souzeno už od chvíle, co ses narodil!"
Paul je tím zaskočený. Až do nedávna si myslel, že je obyčejný bílý lovec, který není ničím výjimečný. A teď slyší tohle. Je toho na něj moc, ale snaží se zachovat tak, jak by se zachovat měl. "Dobrá, ale co to pro mě znamená?" Pronese zvídavě.

"Musíš podstoupit obřad, který se nazývá Přijmutí Nitainamukenda…"

Všichni Šajeni se s Paulem odeberou opodál. Jediná Kitika musí zůstat stranou. "Za normálních okolností by byl obřad proveden na Hoře obdarování. Nicméně není to nejpodstatnější. Důležité je, že máme u sebe něco, co pochází z této Hory. V mém tomahavku je zasazena posvátná perla, kterou jsem objevil před mnoha a mnoha lety. Ta nám k našim účelům, postačí. Polož svou levou ruku na tuto perlu a opakuje po mně…"

Téměř přes hodinu trval tento obřad a zahrnoval převzetí šajenských darů a také poznamenání kůže Duchy z "Hory obdarování." Jediná osoba, která se ho neúčastnila, byla Kitika, jež nepatří ke kmeni Šajenů. Když před ni Paul předstoupí, tak ho téměř nepoznává.
Jeho vzhled se změnil k nepoznání. Typické westmanské oblečení vystřídalo oblečení indiánské, nasáté notnou dávkou mystiky a duchařství. Každý z Šajenů Paulovi věnoval nějaký dar, který bude symbolizovat jejich věčné přátelství.

Tonkava Paula obdaroval vlčím zubem ze svého náhrdelníku. Tento zub poupravil a vytvořil z něj náušnici, kterou Paulovi uchytil na levé ucho. San Aloka mu umístil za přezku klobouku orlí pero z Ševakova křídla. Tiéko si odřízl pramínek vlasů, jenž následně zapletl do vlasů Paula. Nathan mu věnoval indiánské oblečení, konkrétně vestu, kalhoty a střapcovitou košili. A poslední dar je od Konkita. Ten mu na počest obřadu ozdobil oblast zápěstí čtveřicí lesklých náramků.

Vrcholnou součástí obřadu bylo vyhotovení šajenského tetování na obě Paulovy ruky. Toto staré indiánské tetování se provádí za pomoci skupiny dřevěných jehliček, které se přiloží ke kůži. Poklepáním malou paličkou se barvy uchycují pod kůži a v konečném efektu vytvoří daný obrázek. Tonkava na Paulova předloktí vyobrazil dva Duchy pocházející z "Hory obdarování" - Slunce a Měsíc. Tyto symboly znázorňují, že Nitainamukend - ochránce Šajenů, musí být bojovník a pln cti a odvahy protože bude muset svádět nespočet bitev, aby tento kmen ubránil. Stejně tak, jako každý den mezi sebou soupeří slunce a měsíc o nadvládu nad nekončící oblohou…

Během hodiny se Paul změnil k nepoznání. Nejen jeho zevnějšek, ale i chápání osudu, který ho určil jako ochránce Šajenů. Za normálních okolností by tomu nevěřil, ale od doby, co žije mezi šajenskými válečníky, změnil svůj pohled na svět. Tonkavovým slovům uvěřil, muži jako je on, může plně důvěřovat.

"Jsem rád, že vám můžu ve všech směrech věřit," Pochvaluje si přátelství mezi ním a Šajeny Paul, který se díky právě provedenému obřadu stal součástí jejich kmene, historie a vůbec celé šajenské kultury. "Proto chci, aby i vy jste mi mohli plně důvěřovat a spolehnout se na mě." Dodává. "Oč jde Paule? Zjišťuje za pětici indiánů Tonkava. "Jak si jistě velmi dobře vzpomínáte, tak v době, kdy jsem byl ještě váš zajatec, tak jsem stále držel jazyk za zuby. Na vaše otázky, které se týkali lovců odměn, jsem neodpovídal. Mlčel jsem jako hrob." Šajeni s Kitkou pořádně nechápou, kam tím bílý lovec míří. Zaraženě zůstávají stát a pohledem Paula téměř probodávají skrz na skrz.

"Nemlčel jsem proto, že bych snad chtěl nějakým způsobem chránit Levretovy lovce bizonů. To v žádném případě. Konkitovi jsem se před mnoha dny zmínil, že v táboře mám přítele jménem Andrew Johnson. O lovcích jsem mlčel proto, abyste je nenašli a nezabili Andrewa."
"Ach tak," procedí Tonkava. "Proto jsi nám o nich nechtěl říct ani slovo."
"Ano, jediným důvodem byl právě Andrew. K lovcům přišel stejně jako já. Opuštěný, bez rodiny a bez přátel. Jeho životní trampoty byly velmi podobné těm mým. Oba dva jsme byli mezi ostrými Levretovými muži nováčci. Rychle jsme se spřátelili a ve všech ohledech drželi při sobě. Proto vás chci o něco požádat. K táboru lovců odměn se nezadržitelně blížíme. Za dva nebo tři dny k němu dorazíme a já mám strach o Andrewho život.

Musím ho varovat, co se chystáme udělat. Je mi jasné, že ho nevezmete mezi sebe, ale já považuju za svou povinnost, dostat ho z tábora živého. Proto vás prosím, abyste mi ho dovolili promluvit s ním a přimět ho, aby od nich utekl dřív, než bude pozdě."

"Jsem rád, že už před sebou nemáme žádné tajnosti. Svědčí to o tom, že si opravdu můžeme věřit." Pronáší moudře Tonkava. "Tvého přítele Andrewa neznám, stejně tak, jako jsem před mnohými dny neznal tebe. Ty jsi nám však ukázal, že i bílý muž, může soucítit s indiány. Myslím si, že mluvím za všechny, když ti řeknu, že ti pomůžeme tvého přítele zachránit."
"Děkuju, nejen za to. Ale za všechno," odvětí od srdce Paul.

Nad vybudovaným tábořištěm Šajenů a jejich přátel se snese noc. Noc, která zahltí okolní les, daleké prérie a pláně. Jen svit jasného měsíce se jako tisíce drahokamů odráží od tekoucí řeky. Následujícího rána se opět vydají na cestu. Ke svému cíly jsou stále blíž a blíž, avšak jsou v místech, kde je řeka vyplavila opravdu sami???

ZEMŘEL HEREC VLADIMÍR DLOUHÝ

21. června 2010 v 14:56 | Kyle |  NOVINKY
vd


Tak tohle byla pro mě hrozivá zpráva, na kterou jsem časně ráno na internetu narazil. Představitel Petra Majera z Arabely nebo Petra Máchala z pohádky S čerty nejsou žerty vydechl v neděli odpoledne naposledy. Česká herecká scéna přišla o další nezapomenutelnou ikonu. Vladimír Dlouhý zemřel v pouhých 52 letech, o to víc je tato zpráva zarážející.

Nikdy nezapomeneme...


KISS PÍSEŇ TÝDNE - SHANDI

21. června 2010 v 6:21 | Kyle |  KISS PÍSEŇ TÝDNE
Písničku, kterou jsme vybral pro tento týden mám velmi v oblibě. Shandi je krásná pomalá písnička a jen poukazuje na to, že KISS nebyli jen bouřlivé efekty, ale že vše stálo na pevném hudebním základě. Klip je z koncertu Alive IV. symphony 2003.



LOST - KONEC

18. června 2010 v 20:48 | Kyle |  NOVINKY
Před pár dny jsem si na filmovém blogu Torena četl jeho článek věnovaný seriálu LOST. Ten zhruba před měsícem skončil a mě stejně jako mnoha ostatním fanouškům jakoby se přestal točit svět. Je prostě konec. První dny bez Lostu byly těžké. Zakončení bylo pro valnou většinou zklamání. Nicméně já si myslím, že to ukončili velmi dobře. Ostatně posuďte sami. Pro ty, co konec neviděli, tak prozradím, že závěrečná scéna patří umírajícímu Jackovi...




1. ČÁST: LEGENDA ZE STARÉ KRESBY

15. června 2010 v 18:55 | Kyle |  VLČÍ BOJOVNÍCI - III. ŘADA
Opustili svůj kmen, pouze v pěti se vydali do nejvzdálenějších zákoutí rozsáhlého pohoří Black Hills. Nyní, téměř na konci jejich dlouhé cesty, jich je sedm. Po jejich boku bojuje bílý lovec Paul Blackmoor a Arizonská divoká kočka, jménem Kitika. Budou však stačit na přesilu bělochů, kteří jsou plně ozbrojeni? Těmto lidem, ke kterým patřil do nedávna i Paul, chybí dvě velmi důležité vlastnosti. Jsou jimi čest a odvaha, s jejichž pomocí se Šajené postaví svým nepřátelům. Osudová bitva o Black Hills se blíží…

IN 31

Dlouholetý spor mezi Šajeny a Ponii skončil. Pobitím většiny kmene a hlavně zatvrzeného šamana Manucha je všem bojům konec. Šajenští bojovníci s nasazením vlastního života bojovali jako vlci, kteří nepodléhají strachu i v nejriskantnějších momentech svého života. Jediný, kdo je nějakým způsobem vážně zraněn je Tonkava. Kitika u něj klečí a jediné, co zatím může dělat, je otírat svému indiánskému příteli potůčky krve, která mu vytéká z ran a různých šrámů, které v boji utržil. Okamžitě přispěchají ostatní. Zásadní roli teď hraje San Aloka, který prozkoumává jaké zranění Tonkavu trápí. Kromě malých odřenin na rukou ho nejvíce znepokojuje zranění hlavy. Tonkava má problémy se zrakem, vidí velmi rozmazaně. Jako by mu do očí vlétla mlha. Nedokáže plně rozpoznávat tváře a celkově působí velmi zmateně. Krom toho ztratil velké množství krve, převážně z levého spánku, na kterém se nachází asi deseticentimetrová tržná rána, způsobená silným úderem od Manucha. San Aloka Tonkavu ošetří, jak jen nejlépe umí. Pomocí bylinek a starých indiánských zvyků mu vyčistí všechny rány a poté obváže i zmíněný levý spánek. Je naprosto jasné, že v cestě dál nebudou moct ihned pokračovat.

Nyní, když je Tonkava zraněn, tak někdo musí převzít velení za něj. Alespoň pro zatím. Do této pozice je pasován San Aloka a to hned z několika důvodů. Už má dostatek zkušeností, ví jak se v daných situacích chovat a hlavně, umí zachraňovat životy. Pro všechny případy se Šajené z místa boje ztratí, kdyby náhodou dorazilo několik zbloudilých Poniů. Vydávají se na východ, kde se ve skalní soutěsce leží tábor lovců bizonů. Tonkavu nesou na provizorních nosítkách, vyhotovených ze dvou kusů větví a pružného plátna. Ujdou přes tři míle a poté zastavují v úpatí dalšího kopce, jen pár metrů od řeky Whiteshave.

Den 33. (25. Května 1863)

Zranění Tonkavovi hlavy si vyžádalo delší pauzu, než si původně San Aloka myslel. Avšak bylo nezbytně nutné, aby si jejich vůdce odpočinul, protože hlava nejen, že byla ostře natržena, ale také se na ní vytvořil nepříjemný otok, působící velké bolesti hlavy. Teď se však zdá, že všechny příznaky Tonkavova zranění pominuly. Takže cestě dál už nic nebrání. Dříve než sbalí tábor, uhasí oheň nebo doplní zásoby, přijde Tiéko z velmi zajímavým nápadem. Dřepí zrovna na kraji řeky. Omývá si jeden ze svých nožů, s kterým před malou chvílí porcoval ulovenou rybu. Kolem něj šumí řeka, tekoucí si naprosto klidně do dalekých končin nejen těchto hor, ale celého Západu. A právě toto šumění jakoby mu napovědělo, co dělat dál. Nadšeně vyskočí z pod dřepu. Doběhne za ostatními a celý uřícený jim začne říkat, co ho napadlo.

"Můžeme si cestu zkrátit. Řeka teče přímo na východ, ušetřili bychom několik hodin, možná i celý den." Zbylí členové se zamyslí. Řeku doposud nevnímali jako cestovní spojovník mezi jednotlivými místy v horách. Pravda však je, že v současné chvíli se nachází dole v údolí, tudíž řeka neteče nijak divoce. Nikdo z nich nevidí důvod, proč Tiékův plán neuskutečnit.

Sekerami pokácí pár stromů, sváží je lanem pevně k sobě a poté nejdříve vyzkouší, zdali vše drží jak má. Vor musí být dostatečně široký a stabilní, neboť poveze na svých bedrech hned sedm osob. Výstavba plavidla zabere Šajenům přes tři hodiny, ale výsledek stojí za to. Vor přesně sedí na hladině vody a kmeny stromů drží, jakoby je k sobě přitiskl sám velký Manytou. Sebou na vor si vezmou čtyři dlouhé větve, které dosáhnou až na dno řeky a za jejich pomoci budou spletité množství klád směrovat tak, aby nenarazili na balvany vyčnívající nad hladinou.

Plují už necelou hodinu. Vor drží, k žádnému poškození nedošlo. Avšak proud řeky začíná nabírat na obrátkách. Není to přímo nebezpečné, ale současné podmínky vyžadují maximální koncentrovanost a předvídavost. Po chvíli se však proud uklidní a vše se vrátí k normálu. Už to vypadá, že příroda k nim bude milostivá, nicméně po několika odplutých mílích se rychlost toku řeky opět mění. A to k horšímu, ba dokonce to vypadá, že je to ještě horší než poprvé. Šajené tuší, že se před nimi nachází strmý vodopád, či bouřlivé peřeje. Je proto na místě, že chtějí přistát u břehu. Dlouhými větvemi, kterými vor kormidlovali, se pokouší svižně rozjeté plavidlo zastavit. Vší silou je zaboří až na samé dno Whiteshave, aby tak snížili rychlost voru. Vyžaduje to velkou zručnost a výdrž, neboť proud zesiluje. Několik minut se marně snaží vor zastavit, ale je pozdě. Dostali se do velice nepříjemné situace. O jejich životě a smrti rozhoduje divoká řeka. Všude kolem jejich voru je rozeseto plno balvanů, jak velkých, tak i menších. To znamená jediné - peřeje!!!

Tato jejich domněnka se jim během několika desítek sekund potvrzuje. Před Šajeny se tok řeky snižuje a množství vody zde vytváří zběsilé víry, jež představují pro nepřipravené plavce jistou smrt. Tonkava i ostatní ví, že teď musí zachovat chladnou hlavu. Pomocí kormidlových větví udržet co možná nejdéle stabilitu a kdyby náhodou někdo z voru spadl, tak se musí snažit zachytit na některém z balvanů. Za žádnou cenu se nesmí nechat řekou unášet!

Boj s Whiteshawe, však lépe vyznívá pro mocný přírodní živel. Po pár chvílích marného plutí mezi balvany, víry a množstvím naplaveného dřeva vor povoluje a Šajené z něj padají do vody. Řeka si s nimi ošklivě zahrává, ale se štěstím se jim podaří dostat se na břeh. Celý vyčerpaní zde zůstávají ležet. Cestu si sice o několik hodin zkrátili, avšak na úkor hazardu se životem. Celý promočení leží na vlhké zemi, v místech, kde se vytváří malá zátoka.

Na to, aby pokračovali dál, je už příliš pozdě, ale hlavně všichni jsou k smrti unavení. Z posledních sil vyhotoví provizorní tábor, rozdělají oheň a připraví si jídlo. Po celou tu dobu je Tonkava zamlklý. Jakoby na něco přišel. Na něco, co ho trápilo mnoho let. Vše si bedlivě přemítá v hlavě a na konec vyrazí směrem k Paulovi. "Potřebuju s tebou mluvit," pronese tajemně. Paul je Tonkavovým podáním zaskočen. Podobně ho ještě nikdy mluvit neslyšel. Vstane a spolu s Tonkavou popojde o kus od ostatních.

Tonkava se s Paulem odebere opodál, má něco na srdci a už dlouho nad věcí, kterou se chystá Paulovi sdělit, přemýšlí. "O čem se mnou chceš mluvit?" Dychtí po odpovědi Paul, kterého zaráží podivný Tonkavův výraz. Tak ho snad ještě nikdy neviděl. Šaman si vyhrne rukáv plátěné košile po úroveň loktu a natočí paži dlaní nahoru. Na jeho pravém předloktí se nachází asi sedm palců velká kresba, připomínající velmi staré indiánské tetování. Paul nechápavě zkřiví obočí a zrakem neustále přejíždí po Tonkavově ruce. Kresba vyobrazuje bílého, dlouhovlasého muže, jenž v ruce drží dlouhou zbraň. Tonkava po chvíli prolomí mlčení a k celé věci se začne ostražitě vyjadřovat.
"To co právě vidíš, mám na ruce téměř od svých sedmi let. Tu kresbu mi vytvořil můj otec před mnoha lety." "A co to má společného se mnou příteli?" Stále nerozumí Paul. Tonkava ve svých slovech pokračuje. "Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl o naší kultuře, mystice a podobně?" Paul krátkým přikývnutím hlavy dá najevo, že ví, co Tonkava myslel. "Tehdy jsem se ti nezmínil o jedné, ne příliš známé legendě. Tady ten muž na té kresbě je podle šajenské báje ten, kdo vyvede náš kmen ze zapomnění. Kdo jim pomůže porazit naše nepřátele. Nazýváme ho Nitainamukend."

Jen co Tonkava domluví, tak Paul okamžitě z úst vystřelí smršť výzvědných otázek, týkajících se této báje. "A proč jsi mi o tom neřekl tehdy, ale až teď?" Tonkava k tomu měl pádný důvod, jenž Paulovi klidným, nerozechvěným hlasem odhalí. "Protože jsem jí nevěřil! Teď však vím, že na ní je něco pravdy." Paul se dlaněmi opře o hlaveň zbraně, chvílí přemýšlí, jakoby se bál na cokoli dalšího zeptat, ale zvědavost ho nakonec přemůže. "Můžeš mi říct důvod, proč jsi změnil názor? " Tonkava zvážní, jako nikdy před tím. "Protože ten bílý muž - Nitainamukend, jsi ty!!!" Paulovi téměř vyskočí oči z důlků. Zaraženě zůstává stát, a překvapivým pohledem zírá Tonkavovi na předloktí s kresbou."Já? Zrovna já, to není přece možné. Jak si tím můžeš být jistý?" Tonkava myslí, vše smrtelně vážně. V očích má výraz, že by mu téměř každý uvěřil cokoli, co by řekl: "Když můj otec umíral, řekl mi - ty ho najdeš. Celý svůj život jsem nevěděl, koho tím myslel. Nyní odpověď znám. Můj otec myslel muže, vyobrazeného na mojí ruce. A já ho našel... Jsi jím ty!

KISS PÍSEŇ TÝDNE - SAY YEAH

14. června 2010 v 2:30 | Kyle |  KISS PÍSEŇ TÝDNE
S dnešní písničkou se přesuneme až do roku 2009, ve kterém KISS vydali zatím svoje poslední studiové album - Sonic Boom. Z této desky jsem vám už představil úvodní singl Modern Day Deliah. Dnes nabízím podle méno skromného názoru velmi povedenou, pohodovou písničkkou, jež má velice chytlavou melodii - Say Yeah. Klip je z koncertu Rock am Ring z Německa, který se uskutečnil před několika málo dny. Je na něm jasně patrné, že KISS stále mají co dát, rockovému světu...



SERIÁL PŘÁTELE SE VRACÍ NA TELEVIZNÍ OBRAZOVKY

12. června 2010 v 10:06 | Kyle |  NOVINKY
Přátelé jsou zpět


Jedno z mých velkých přání bylo vyslišeno. Přátelé jsou zpět!!! Můj oblíbený sitcom se vrací na na telvizi PRIMA a každý den v týdnu se s ním budeme setkávat přesně v 19:35 hod. Tuto zprávu ocení převážně skalní fandové seriálu, kterých je zajisto velké množství.

A kdy se začne s vysíláním? První díl je naplánovaný na středu 16. června. Už se mega těším !!!!

VLČÍ BOJOVNÍCI - III. SÉRIE

10. června 2010 v 6:16 | Kyle |  NOVINKY
Ač se mi tomu nechce věřit, tak příběh Vlčích bojovníků finišuje. Čeká vás už jen 12 posledních částí, z čehož závěrečné dvě budou delší než obvykle. Povídku už mám několik týdnů dopsanou, takže ji sem budu rovnoměrně přidávat. Tady je malá ochutnávka toho, co se v poslední sérii odehraje:

  • Děj dostane ještě větší spád než tomu bylo v I. a II. sérii.
  • Poslední řada bude mapovat celkem 19 dní
  • Opět nebude nouze o boj, kterého tu je velké množství
  • Mystice a mythologii kmene Šajenů je rovněž vyhrazen svůj prostor
  • Děj se bude více věnovat lovcům bizonů
  • Důležitou roli sehraje Paul

Vlčí bojovníci III.

Ochránci Black Hills


vbb3

UPOUTÁVKA






11. ČÁST: ROZHODUJÍCÍ BITVA

8. června 2010 v 6:40 | Kyle |  VLČÍ BOJOVNÍCI - II. ŘADA
IN11

Závěrečná část II. série je tu. Upozorňuju, že oproti obvyklým částem je o něco delší. Díl je naplněn převážně bojem a napětím. Avšak najdete v něm i pasáž, se kterou jste se ve Vlčích bojovnících ještě nesetkali... Přeju příjemné čtení.

Tonkava seskakuje dolů z balvanu, na kterém stál během slovní přestřelky mezi ním a Manuchem. Vypuknutí boje se blíží. Manucho skloní svou zbraň, pohlédne letmo na své válečníky a potom hlasitým výkřikem dává znamení, aby na Šajeny zaútočili. Několik nejzběsilejších Poniů se hned vydá střemhlav nahoru po kopci, avšak to se rovná jasné smrti. Šajené je mají jako na zlatém podnosu a neváhají ani sekundu. Hned jak se jim někdo dostane na mušku, tak neomylně pálí. Poniům je jasné, že to bude převážně taktická bitva, neboť Šajené jsou na vyvýšeném místě, kam se nebude lehké dostat. Proto musí přijít na jinačí způsob, jak se dostat svým nepřátelům na kobylku.

Rozdělí se na tři skupiny. Každá z nich má něco přes patnáct indiánů a Manuchův plán je následující:

Jedna skupina obejde celý kopec a pokusí se dostat Šajenům do zad. Druhá se schová někde v úpatí kopce a bude směrem k vrcholku pálit jednu salvu za druhou. Tím budou krýt třetí skupinu, jež se pokusí přerušovaným výstupem dostat nahoru.

Zdola se začínají ozývat první výstřely. Poniové pálí k vrcholku kopce formou salvy, takže Šajené musí sklonit hlavy a převážně se krýt. Právě v tomto okamžiku vyráží třetí Manuchova skupina. Vyběhne, co nejvýše to jde, a jakmile ustanou výstřely, tak se někde ukryjí, aby je Tonkava a jeho bojovníci nemohli zaměřit. San Aloka přichází s převratným nápadem. Zatímco Poniové pálí a ze všech stran odlétávají kousky skal, tak on tlumočí ostatním svůj návrch. "Nemůžeme se přece jenom krýt, musíme taky palbu opětovat." "Co máš na mysli?" Dychtí po odpovědi Tonkava. San Aloka ukáže na svůj luk s toulcem šípů a vzápětí vše vysvětlí. "Mohl bych dolů vystřelit několik zápalných šípů. V lese je sucho a velmi lehce něco chytne. Oheň jim boj znepříjemní a my budeme moci alespoň trošku vystrčit nos." Každý dobrý návrh je vítaný a proto nikdo z Šajenů neprotestuje. San Aloka popadá luk a během chvíle utvoří několik šípů k zapálení. Jedním z nich napne tětivu a vypálí. Během letu vzduchem za sebou zapálený šíp zanechává tenkou šedou čáru, která vypadá, jako by ji někdo namaloval. Šíp se zapíchne dolů do země mezi klubko keřů, které po chvilce chytnou. Oheň se rozšiřuje rychle, poněvadž v blízké době nepršelo ani se přes les nepřehnala přeháňka. San Aloka stejný úkon zopakuje ještě několikrát a po několika minutách je okolí kolem kopce zahaleno v dýmu a ohni. Šajené se odhodlávají. Současně se vynoří zpoza balvanu, za kterým se kryjí a vypálí dolů slušnou dávku kulek. Mnohé z nich si najdou svůj cíl, protože Poniové se musí různě přemisťovat, aby je oheň nepohltil.
Mezi tím však hrozí Šajenům další nebezpečí. Z druhé strany kopce o sobě dává vědět skupina, která se pokouší dostat Tonkavovi a ostatním do zad. Náhodně je zahlédne Kitika. "Bože, tady jsou další!" Upozorňuje na to ostatní. Poniům se podařilo z druhé strany kopce vystoupat téměř až úplně nahoru.

Velmi reflexivně se zachová Paul. "Rychle pojďte mi pomoct." Paul se zapře o jeden z balvanů a snaží se ho na přibližující nepřátele svalit. Okamžitě mu přispěchá na pomoc Nathan, jehož síla je při odvalování balvanu citelná. Práci jim ještě ulehčí Tiéko a během několika desítek sekund dovalí velký kámen až na okraj vrcholku a odtud ho povalí dolů. Poniové jsou tímto druhem útoku zaskočení a někteří na místo úhybných manévrů panikaří a utíkají dolů místo na bok. Balvan si to šine přímo dolů a během své cesty se mu postavilo do cesty několik Poniů, které doslova smetl z povrchu. Ti, které náraz nezabil, pociťují bolest, kterou ještě nikdy v životě nezažili. Někteří mají zpřelámané ruce nebo nohy. Jiným zase valící se kámen rozdrtil jiné části těla. Avšak nejhůře dopadli ti, které balvan zasáhl přímo. Pohled na některé z nich je jen pro silné povahy. Těla mají rozlámána k nepoznání, tváře jsou zahlceny krví a jejich identifikace je prakticky nemožná. Balvan se dovalí dolů, pokryt na mnoha místech krví. Nezabil však úplně všechny a proto Šajené zaskočené Ponijce dorazí výstřely z pušek. Jednu ze skupin se jim tak podařilo zneškodnit silou lsti.

Začíná se stmívat, viditelnost v lese upadá každou minutou. Stupňují to také stromy, které jsou na sobě nahusto nalepeny a denního světla sem pouští poskromnu. Poniové se ještě tu a tam pokouší Šajeny nějak překvapit, ale jejich úsilí nikam nevede. Přichází tma. Během noci je takřka nemožné bojovat. Jediné, co se dá, je přemýšlet nad ránem, které přinese vítěze. Výstřely ustaly, nářky zraněných nebo umírajících osob se vytratili. Celý kopec zahalila černá, neprostupná tma. Ponijské skupiny se dole pod kopcem spojili, aby tak spoledně přečkali noc, která bude vzhledem k situaci velmi dlouhá. Šajené se pravidelně střídají na stráži, nechtějí riskovat, že by je někdo mohl ze zálohy napadnout. V místě, kde dva velké balvany tvoří malinké zákoutí je do klubíčka schýlena Kitika.

Tonkava o ni už mnohokrát přemýšlel a nikdy si s ní pořádně nepopovídal. "Můžu si přisednout?" Ptá se o svolení. Kitika krátce přikývne a posune se na stranu, aby tam pro oba bylo dostatek místa. Tonkava se posadí a obrátí svůj pohled na plavovlasou indiánku, na které je patrné vyděšení. "Doufám, že nelituješ, že ses k nám přidala?" Kitiku tato věta docela zaskočí. Vůbec by nečekala, že Tonkava něco takového řekne. "Jsem tobě i tvým válečníkům velmi vděčná, že jste mě mezi sebe vzali. Sama, bych byla už dávno mrtvá. Jenom mi hlava nebere, proč jsou lidé takový. Indiáni by přece měli držet při sobě a ne bojovat mezi sebou. Jakoby nestačilo, že máme nepřátele mezi bílými lidmi." Tonkava Kitiku obejme a snaží se ji nějakým způsobem utěšit. "V tom si jsme s bělochy podobní. Stejně jako oni, jsme nepoučitelní. Stále dokola děláme ty samé chyby." Kitika si položí hlavu na Tonkavovu hruď, zadívá se mu do očí, které se ve tmě lesknou jak třpytivé diamanty, a mlčky mu zírá do tváře. Oběma se rozbuší srdce. Cítí něco, co doposud nepocítili. Tonkava rukou projede Kititě mezi vlasy, přivoní k nim a poté ji pohladí po tváři jemné jako hedvábí. "Nemusíš se ničeho bát. My přežijeme ty, já, všichni. Slibuju." Kitika pozvedne hlavu a stejným způsobem jako před chvílí pohlédne Tonkavovi do očí. Oba k sobě nakloní hlavu a pomalým pohybem se přibližují, až se jejich rty dotknou. Pomalu zavřou oči a po směsce ostýchavých pohledů se políbí. Polibek je to nefalšovaný, dlouhý, jakoby jejich láska trvala tisíc let. Až se jejich rty od sebe oddělí, tak Tonkava ještě jednou zopakuje svá slova. "Dostanu nás odsud, přežijeme. Svůj slib splním."

Bitva, která zahrnuje nejhrůznější věci, zrodila milostnou dvojici. Nahoře na kopci, uprostřed zuřícího boje započala láska mezi šajenským šamanem a Arizonskou divokou kočkou. Celou noc tito dva strávili spolu. Tonkava v objetí drží Kitiku, která po čase usíná na jeho hrudi.

Den 29. (21. Května)


Tma se vytrácí, objevují se první sluneční paprsky. Ráno o sobě dává vědět a pod kopcem to začíná ožívat. Poniové se formují, do útočných skupinek. Jejich cíl je jasný. Dobýt kopec za každou cenu. Počet Manuchových mužů rapidně klesl. Poté co balvanem Šajené zabili přes deset Poniů, má Manucho k dispozici už jen dvacet tři mužů. Jeho taktika se mu nijak neosvědčila, proto volí formu přímého útoku. Jakmile slunce zalije les dostatkem světla, tak velí k útoku!!! V jednu chvíli se z lesa vyřítí dvě desítky indiánů, které rychlými kroky směřují nahoru na kopec. Šajeni takovýto útok nečekali. Dobijí si zbraně a střílí. Nejdříve se snaží postřílet Ponie, kteří jsou k nim nejblíže.

První vlnu útoku obstáli na výbornou. Během úvodních minut druhé části bitvy se jim podařilo dostat hned osm nepřátel. Avšak hrnou se další a vypadá to, že všechny se jim nepodaří zastřelit. Pálí, co to dá. Munice však dochází a je nutno přejít k boji na blízko. K tomu by museli přistoupit i tak. Poniové se dostávají na vrchol kopce, avšak už jen v počtu zhruba jedenácti bojovníků. Šajené se chopí svých klasických zbraní.

Tiéka povalí na zem jeden z Poniů, který ho zaskočí hbitým skokem. Avšak Tiéko je mrštný jako had a okamžitě ze sebe nepřítele setřese. Ze záchytu na vestě vytáhne jednu svou delší čepel, určenou pro boj na blízko a Ponie bez mrknutí oka podřízne. Do tváře mu doslova vystříkne krev, rukou si ji otře a poté dál pokračuje v boji.

San Aloka se snaží vzdálené Ponie, kteří se ještě nedostali až úplně nahoru postřílet za pomoci luku, avšak dříve než stačí na některého z nich zamířit, tak je jeho snaha přerušena ránou do hlavy. Další z Poniú po něm vrhl kámen, který ho zasáhl ze zadu do týla. San Aloka je otřesen. Poniec toho využívá a rychle vytahuje dýku, aby San Aloku zabil. Avšak šajen se zmátoří dřív než stačí nepřítel něco podniknout. V leže mu podrazí nohy, z toulce vytáhne šíp a vrazí mu ho ze strany do krku.

Paul není na boj z blízka příliš dobře vybaven, ale drží se. Svoji pušku používá jako palici. Dobře se s ní kryje a také rány, které s ní zasadí, jsou smrtelné. Ze zadu na něj zaútočí urostlý Poniec. Nožem ho řízne do ruky a to velmi ošklivě. Rána je hluboká a okamžitě krvácí. Paul však neztrácí koncentraci. Okamžitě se otočí a několika dobře mířenými údery Ponie zraní. Nejdříve se napřáhne a ranou do kolene ho povalí. Poniec se ho snaží zasáhnout vrhnutím nože, nicméně mine. To už je jasné, že Paul nebude na nic čekat. Pažbou zbraně ho udeří přímo do hlavy a dalo by se říci, že rána měla takou sílu, že mu rozrazila lebku.

Kitika se drží v ústraní. Za pomoci foukačky a jedovatých šipek se pokouší počet nepřátel snížit. Najednou ji však někdo popadne ošklivě za vlasy. Je to Manucho, který ji škrtí za pomoci své dlouhé hole. Kitika z posledních sil volá o pomoc. Manucho se v tom naprosto vyžívá. Těšího, že může trápit bezbrannou ženu, jež sebou bolestivě smýká ze strany na stranu.
V tom se objevuje Tonkava, který dlouhým skokem jako panter skočí ze zadu na Manucha a tomahavkem ho zasáhne nepříjemně do paže. Manucho Kitiku pustí. Nastává rozhodující boj mezi ním a Tonkavou!

Šajenský šaman se snaží Ktiku bránit a proto si ji drží za zády. Manucho má však mnohem delší zbraň než Tonkava a to hraje v jeho prospěch. Několikrát se napřáhne a Tonkava má co dělat, aby se jeho útokům vyhnul. V ruce křečovitě svírá posvátný tomahavk s perlou z "Hory obdarovní," čekajíc na zasazení smrtícího úderu. Manucho však má v této fázi boje na vrch. Silným švihem udeří Tonkavu přímo do hlavy. Tvář Šajenského šamana je v mžiku zalita krví. Kititě vytryskají slzy, nemůže se dívat, jak Tonkava trpí. Snaží se mu pomoct. Avšak Manucho ji od něho odtrhne a zákeřně ji udeří pěstí do tváře. To už se však Tonkava neovládne, z posledních sil se zvedne a vyráží k Manuchovi. Popadá ho za vlasy a silně s ním škubne dozadu. Se zaťatými zuby mu vykopne z rukou jeho pomalovanou hůl, uchopí ho silně pod krkem a udeří ho hlavou. Manucho začíná krvácet. Tonkava pak už na nic nečeká. Napřahuje se a před tím než mu zasadí poslední ránu, tak skrze zuby procedí. "Ty jsi zbabělec!!!" Rychle švihne a svůj tomahavk zasekne Manuchovi přímo mezi oči. Doslova uslyší prasknutí jeho lebky, která se prolomila vejpůl.

Manuchova tvář je tímto úderem zohavena. Tonkava s ním neuctivě praští o zem a celý zakrvácený padá vyčerpáním na zem. Okamžitě k němu přibíhá plačící Kitika. Tonkava je nepříjemně poraněn v obličeji a ona mu hned začne z tváře otírat rudou krev.
Zbylí Šajené společně s Paulem dostali ostatní nepřátele a nebezpečí jim už nehrozí. Válka mezi nimi a Šajeny, skončila Manuchovou smrtí a poražením přesily, rovnající se třem desítkám Poniů!

KISS PÍSEŇ TÝDNE - I STILL LOVE YOU

7. června 2010 v 2:30 | Kyle |  KISS PÍSEŇ TÝDNE
V pořadí patnáctou "kissáckou" písničkou je velmi povedená rocková balada - I still love you. Song se může ze začátku jevit jako nemastný neslaný, ale když se zaposloucháte, tak někteří z vás možná (stejně jako já) vycítí zvláštní kouzlo. Je plna emocí a i ne úplně zdatný angličtinář ji dokáže částečně přeložit. Klip je z roku 1984 - Animalize Tour. Kostými KISS jsou opět zvláštní, ale dají se. Ostatně mají symbolizovat divočinu





KISS - "JEN PRŮMĚRNÁ KAPELA..."

4. června 2010 v 21:45 | Kyle |  NOVINKY
kissssss


Tak takovými slovy, které stojí v nadpise ohodnotil nejmenovaný redaktor serveru novinky.cz vystoupení amerických KISS v Praze. Když jsem si od něj četl článek věnovaný právě návštěvě "kissáků" v ČR, tak mi bylo hned po prvních řádcích jasný, že tento redaktor jejich hudbu nijak nemusí. To bych pochopil. Ale nebýt vůbec objektivní, to mi přijde trošku moc. Ani v jedné větě je nepochválil nebo nevyzdvyhl.

Nejvíc mě dorazili některé výroky, které si dovolím do slova zkopírovat:

Stanley mezi písněmi neustále burcoval publikum a nejméně desetkrát zopakoval naučené slovo "Pracha" (měl na mysli město, v němž se koncert odehrával) X-krát jsem si pouštěl nejrůznější záběry z českých koncertů a na všech Paul Stanley zřetelně řekl PRAHA!!!

Na adresu původních zakladatelů - Paula Stanleyho a Gena Simonse redaktor uvedl: Oba jsou slušní autoři se schopností napsat písničky, které vešly do historie, současně jsou průměrní instrumentalisté a zpěváci, což v Praze několikrát potvrdili.

Takže když hrajete v kapele téměř 40 let a stále se držíte v podvědomí fanoušků, máte jich statisíce, tak i přesto jste jen průměrní. To fakt nechápu. Co bych musel dělat abych byl něco víc???! Neříkám, že to jsou nějací úplně super kytaristi a zpěváci, ale že by byli jenom průměrní? To se mi nezdá!

Celkové hodnocení koncertu autora bylo 55%. Podle něj stál prakticky za h*vno. Jako nevím. Většina lidí byla nadšená, ale holt s tím už nic nenadělám...Příště bych prosil, aby článek psal někdo míň zaujatý a více objektivní.

10. ČÁST: NA ÚTĚKU

4. června 2010 v 16:29 | Kyle |  VLČÍ BOJOVNÍCI - II. ŘADA
IN10


Boj mezi Tonkavou a Manuchem je náhle přerušen. Poniové zaraženě zírají na nedaleký vysoký stan a jeden na druhého metají nevěřícné pohledy. Po několika sekundách váhání se rozebíhají k místu požáru, když v tom vzplane i další tee pee!!! Oheň se dere po plátnech, které tvoří stěny indiánských příbytků. Suchá látka okamžitě chytá a plameny ji zbarvují do černa. Manucho i přesto nehodlá v souboji s Tonkavou neuspět a tak pokračuje.

Z nohy si vyrve zabodnutý nůž a chystá se na šajenského vůdce zaútočit. Avšak Tonkava si je vědom, že se zřejmě blíží pomoc a více než vítězství nad Manuchem ho zajímá záchrana svých válečníků. Tupou stranou oštěpu Manucha omráčí. Poniec upadá na zem do hlubokého bezvědomí. Následně se rozeběhne směrem k mučednickým kůlům, u kterých jsou přivázáni jeho přátelé. Jako první odvazuje San Aloku a když ho dostává z područí ponijských provazů, tak v osadě dojde k výbuchu. Na druhé straně od hořících stanů vyletěl do povětří vůz s petrolejem. Exploze zničila hned několik stanů a daň si vybrala i na životech nepřátelských indiánů.
Ze shluku trosek a hustého šedého dýmu se vynořuje Paul s Nathanem. První jmenovaný odpálil lahve s petrolejem a zapálení stanů má na svědomí Šajen. Oba přibíhají ke kůlům, aby Tonkavovi pomohli s osvobozováním ostatních. Jakmile jsou všichni volní, tak Tonkava vběhne do stanu nedaleko mučednických kůlů, do kterého jim byly uschovány zbraně. Kupodivu zde nachází nejen jejich původní zbroj, ale i pušky a střelivo. Pobere, co unese a rychle vybíhá ven. Nalezené věci předá zbytku skupiny a současně velí k útěku. Poniové nemůžou nic dělat. Více je zajímá uhašení osady a na Šajeny ve vzniklém chaosu téměř zapomněli. Šajené si to namířili k nedalekému lesu, kam byl Paul odvlečen Nathanem, když ho objevil, jak pozoruje Ponie zpoza křoví. Tam se celý udýchaní zastavují, aby se dohodli na jejich dalším postupu.

Nejdříve popadají dech, hluboce se nadechují a vydechují a každé jejich slovo je přerušováno dalším lapáním po dechu. "Díky, že jste přišli," Zní první slova Tonkavi, který mluví za všechny osvobozené. Šajeni nejvíce směřují své pohledy na Nathana, který po několik dnů putoval po Black Hills sám. "Kde ty ses tady vzal," Vydechuje opět Tonkava směrem k Nathanovi. Ten během doby, co se byl od Šajenů pryč pochopil, že sám nic nezmůže. Uvědomil si, že byla chyba, že odešel a proto se všem omlouvá. "Je mi líto, co se stalo. Nedokázal jsem se ovládnout a tak vás žádám o odpuštění. Mýlil jsem se. I když se mi to až do poslední doby zdálo jako nemožné, tak teď už vím, že jsou i dobří bílí lidé," pohledem se obrátí k Paulovi a všem je jasné, že svůj názor změnil hlavně díky tomuto lovci. "Před několika dny jsem pár mil odsud narazil na stopy početnější indiánské skupiny. Bylo mi jasné, že to jsou Poniové a tak jsem se vás pokoušel vyhledat a varovat. Bohužel jsem to nestihl."

Na řešení Nathanových slov teď není čas. Jisté je to, že nedaleko od lesa, ve kterém teď stojí je plno nevraživých Poniů, kteří jsou hladový po šajenské krvi. "Dobrá, co ale teď?" Vznáší dotaz San Aloka, který letmými pohledy pozoruje dění mimo les, kde se Poniové snaží uhasit za pomoci věder s vodou vzniklý požár. Z přítomných se nejdůrazněji ozve Paul, ze kterého se pomalu stává ostřílený zálesák. "Exploze petrolejových lahví, které jsem vyhodil do vzduchu pár Poniů zabil, ale přesto jich tam tak ještě dvacet zbylo. Nicméně, výbuch zasáhl ohradu s koňmi. Několik jich bylo usmrceno a ostatní utekli do okolí. Pokud po nás půjdou, budou muset vyrazit pěšky, nebo ztrácet čas pochytáváním koní." "Zatraceně!!!!" zakleje San Aloka. "Podívejte, už se tam formují bojovníci, takže zřejmě se nás vydají hledat bez koní!" Šajené musí jednat rychle, každá minuta teď rozhoduje o životě. Slova se ujímá Tonkava. "Je jasné, že se boji nevyhneme. Avšak stojíme proti přesile, takže musíme vyhledat příhodné místo, na kterém si boj, co nejvíce usnadníme. Rychle, měli bychom vystoupat na nějaké vyvýšené místo, kopec nebo něco takového a odtamtud je po jednom dostat." Vzápětí rozdá každému ze svých bojovníků střelnou zbraň, a to i Kititě. "Není času nazbyt, musíme vyrazit," burcuje ostatní a spolu se svými lidmi postupuje hlouběji do lesa.
Svižným klusem míjejí jeden strom za druhým a zrakem pátrají po nějakém kopci nebo vyvýšeném místě. Les je členitý, plný malých skalek, ale kopec žádný. Z klusu přecházejí do plného běhu. Několik minut jako hbité šelmy proskakují mezi keři a jinou vegetací, aby si navýšili náskok před Ponii, jenž není velký. Rozdíl mezi nimi a Šajeny je něco kolem půl hodinky, což je velmi málo. Kitika už mužům z kmene Šajenů nestačí. Zastavuje se u jednoho ze stromů, opře se o něj a několika dlouhými nádechy lapá po dechu. Když ji ostatní vidí, tak se zastaví a s očekáváním pozorují, zdali se Kitika opět rozeběhne. Tonkava ostatním přikáže, aby pokračovali v cestě a sám s Kitikou zůstává pozadu. Čeká, až nabere trošku sil a nové energie. Pár minut tam s ní stráví, ale jakmile uslyší z dáli křik blížících se Poniů, tak velí k ústupu. Popadá indiánku za ruku a jako správná opora ji provádí mezi stromy. Jeho bojovníci mezi tím urazili několik stovek metrů a podařilo se jim narazit na malý kopec, který je pokryt množstvím bílých skalek a nespočtem zelených rostlin. Na samém vrcholku se nachází největší balvany, které dobře poslouží jako opevnění. Tonkava s Kitikou vystoupá do strmého kopce a spolu s ostatními zaujme obranné postavení. Šajené si překontrolují, zdali mají zbraně nabity a poté už jen čekají, až se Poniové vynoří z tmavých zákoutí lesa.

Nastává hromové ticho. Nikdo ani nedutá a jediný zvuk, který je slyšet je tlukot srdcí, které buší jako kostelní zvony. Je naprosté bezvětří, stromy jsou v klidu, jen tu a tam zapraská nějaká větev pod tíhou některého lesního zvířete. Z tajuplného ticha začíná vystupovat křik Poniů. Blíží se!!!

Jsou jen několik desítek metrů odsud a se stupňujícími pokřiky přichází očekávání, kolik Poniů se je vydalo pronásledovat. Je to tady!!! Poniové se vynořují z nejrůznějších koutů lesa. Se shora se to zdá, jakoby je napadla celá armáda indiánů. Není jich dvace,t jak si původně mysleli, ale minimálně třicet. Poniové využívají malých skal a balvanů ke krytí. Šajenům se tají dech, ač by měli myslet na něco úplně jiného, tak při pohledu dolů jim je jasné, že tohle nebude snadná bitva. Co vůbec, bude to jejich nejnebezpečnější boj od chvíle, co svůj kmen opustili.
Ke kopci doráží i Manucho, který má nateklí pravý spánek od úderu, který mu zasadil ještě v osadě Tonkava. Většinu pravé části hlavy má potřísněnou krví, neboť hrana oštěpu mu rozsekla kůži těsně pod úrovní vlasů. Manucho předstupuje před kopec. V rukou dřímá svoji pověstnou zbraň, kterou je podivná hůl z ostřím připomínající tomahavk. Zvedne ji nad hlavu, jakoby tím dával Šajenům signál, že chce něco říci. "Šajené! Jste obklíčeni. Živi se dolů nedostanete. Máme pro vás čestnou nabídku. Vzdejte se a já vám garantuju rychlou smrt. Pokud moji nabídku nepřijmete, tak zemřete ve strašlivých mukách jako otroci. Co vy na to?"

Tonkava povstane, odloží zbraň a předstoupí před Ponie, kteří by se měli zachovat loajálně a nestřílet. "Tu je Tonkava. Já i mí bojovníci se nikdy nepodrobíme vaší nabídce. Jsme připraveni zemřít se ctí." Manucho se pomstychtivě zasměje, že se jeho hlas ozývá až v nejvzdálenějších koutech lesa. "Tonkavo, jsi zbabělec a jen se schováváš za svá slova, že jsi připraven umřít. Nejsi nic jiného než šajenský slaboch!!!" Prohlašuje sebevědomě. Tonkavi se tato slova dotkla. Nechce však, aby jeho mysl ovládl hněv. Snaží se zachovat, jak by se správný vůdce zachovat měl. "Tvrdíš o mně, že jsem zbabělec? Myslím, že se hned dozvíme, kdo z nás jím je! Boj ukáže, kdo z nás dvou je zbabělec!!!"

9. ČÁST: BÍLÝ A RUDÝ

1. června 2010 v 18:00 | Kyle |  VLČÍ BOJOVNÍCI - II. ŘADA
IN9


Události opět nabrali na spádu. Poniové se z čista jasna objevili v jehličnatém háji a nic netušící Šajeny zajali. Nicméně na někoho zapomněli. Paul se stačil před nepřátelskými rudochy skrýt a teď je právě na něm, aby Tonkavu a ostatní osvobodil. Avšak jeho záměr je narušen. V křoví, odkud tábořiště Poniů pozoroval, na něj narazil Nathan, který už dlouho dobu jde po Paulově skalpu!

Paul leží lehce omráčen na zemi. Hlava mu třeští od rány, jenž mu uštědřil Nathan. Ten ho krátce po úderu popadne za ruce a odvleče ho o několik desítek metrů dál, aby na sebe neupoutal pozornost Manucha a jeho lidí. Tam s Paulem mrskne o zem. "Co ty tady sakra děláš?" Zní jeho první slova, která jsou plná hněvu a agrese. Paul opatrně vstane ze země a rukou si z koženého kabátu oprašuje jehličí, které na něm ulpělo. Na hlavě si přerovná klobouk a hlasitě promluví. "To samé by zajímalo i mě!" Nathan přistoupí k Paulovi blíže. Pohled má vražedný a ruce svírá v pěsti. "Nezahrávej si se mnou. Řekni mi, proč jsi sledoval ty Ponie!" Paul se z plných plic nadechne, je si vědom, že pro Nathana to bude velmi těžké pochopit. "Přidal jsem se k vám, k Tonkavovi a ostatním tvým přátelům."

Nathan zůstává zaraženě stát. S pokrčeným obličejem zírá na Paula, který se snaží vypjatou atmosféru uvolnit. "Přidat se k lovcům byla největší chyba, kterou jsem kdy udělal. Touto cestou se ji snažím napravit. Mezi vámi jsem našel to, co jsem celý svůj život hledal. Našel jsem sám sebe." Nathan jeho slovům nemůže přijít na chuť. Zdá se mu to nemožné, aby běloch bojoval na straně indiánů proti lidem, mezi které ještě před několika dny patřil. Míra hněvu v něm přeteče. Rukou uchopí Paula pod krkem a přitlačí ho k nedalekému stromu, kterých je v okolním lese spousta. Pohled mu zaboří do tváře a nepříčetným hlasem praví. "Vůbec mě nezajímá, co jsi mezi Šajeny našel. Já mám své zásady a jedna z nich, že běloch se nikdy nenapraví!" Vzápětí se Nathanovi v druhé ruce zjeví jeden z jeho černě zbarvených tomahavků. Chystá se s ním zhasit Paulův život. Ten se však i nadále snaží paličatého Šajena přesvědčit o opaku.

"Zadrž!!!" Vykřikne hlasitě. "To opravdu chceš, aby je ti proklatí Poniové zabili?! Sám proti nim nic nezmůžeš, zabijou tě spolu s nimi. Ve dvou bychom to mohli dokázat. Nech mě, abych ti pomohl. Společně je osvobodíme a pak se můžeš rozhodnout, jestli mě necháš žít nebo ne. Tady jde především o naše přátele. Problémy mezi námi ponechme stranou! Musíme je zachránit!!!"
Nathan i přesto tomahavkem mávne, nicméně nezasekne ho Paulovi do hlavy, ale do kmene stromu. "Dobrá, ať je po tvém. Pokusíme se je osvobodit a potom se uvidí, co dál. Dokud Tonkava a ostatní nebudou volní, budou z nás potencionální spojenci. Máme společného nepřítele a to nás v tomto boji spojuje." Nathan Paula pustí. Ten si rukou promne oblast krku, na které mu obrovitý Šajen zanechal otisky svých dlaní a mohutných prstů. "Jsem rád, že jsi na můj návrh přistoupil, ale co teď?" Prohlašuje Paul. Nathan se pohledem obrátí k místům, kde se nachází osada Poniů. Teď nic nesvedeme. Myslím, že by bylo nejlepší vydržet, až nastane ráno, poohlédneme se po okolí a hlavně musíme zjistit, kolik Poniů tu vlastně je. Pak budeme chytřejší." Paul souhlasně přikývne. "Teď ale musíme jít na kutě a taky jeden z nás by mohl hlídat," nastiňuje opět Nathan, z něhož už pomalu vyprchává nevraživost a hněv. "Můžu ti věřit, že mě se mě ve spánku nepokusíš zabít?" Ptá se poněkud ostýchavě Paul. Nathan se k němu obrátí a s klidným hlasem, pro něj tak netypickým, odpoví. "Pokud si se opravdu dal na naši stranu a něco málo o nás víš, tak si musíš být jist, že Šajeni vždy dodrží dané slovo." Paul nijak neodpoví. Raději Nathanovi oznámí, že si vezmu první hlídku. Šajenský bojovník si v lese naláme několik větví, které na sebe naháže a následně si na ně lehne. Není to nikterak příjemné lůžko, ale lepší než ležet na holé zemi. Paul se posadí nedaleko něj, opře se o kmen stromu a společně čekají na příchod rána.

Den 28. (20. Května)


Slunce se už dávno vyhouplo na modrou oblohu a stejně jako v ostatních dnech, zářivě svítí a celý Západ posévá svými nekonečnými
paprsky. Nathan s Paulem jsou už dávno na nohou. V přiměřené vzdálenosti pozorují osadu Poniů. Nejvíce je zajímá, kde jsou drženi jejich přátelé. Tato otázka je velmi rychle zodpovězena. Uprostřed tábora jsou při vázáni u mučednických kůlů, kde se pečou na slunci. Dalším bodem jejich průzkumu je počet Ponijů, který se rovná přibližně dvaceti až třiceti rudochů. Nic dobrého… Dost bylo obhlídek. Musí se jít na věc.

Paul s Nathanem se odhodlávají k bližšímu kontaktu s osadou. Lehnou si na zem a pomalu se plíží k osadě a to k místu, odkud budou mít nejblíže ke kůlům. Naštěstí se právě zde nachází husté roští, které hraje v jejich prospěch. Dříve než se však dokážou na něčem domluvit, tak se v osadě něco začne dít. Před zajatce předstoupí Manucho spolu s náčelníkem kmene. Náčelník mlčí, nechává za sebe mluvit šamana Manucha. Ten převážně Tonkavovi, vůči kterému je zaujatý, oznamuje jejich trest. "Šajenští válečníci, v čele se zbabělým Tonkavou ve svitu dnešního nočního měsíce zemřou. Tak rozhodla rada starších. Budete usmrceni tak, aby vaše duše nepřišli do věčné zemi Manytuovi!" Tonkava se však proti těmto výrokům ohrazuje. "Nazýváš mě a mé bojovníky zbabělci. Ale kdo je tady zbabělec? Už po druhé jste nás zajali v přesile a nedali jste nám možnost bojovat v čestném boji muže proti muži. Jsi natolik slabý, že mě nevyzveš?" Manucho nechce být před svými lidmi za zbabělce, raději zemře, než aby jeho pověst přišla v niveč. "Dobrá, tvoji výzvu přijímám. Až slunce bude v půli své denní cesty, tak se náš souboj uskuteční. Ten, kdo získá skalp toho druhého, dostane to, co si řekne!"

Paulovi se v hlavě začíná rýsovat plán. Tábor si dokonale prozkoumal a objevil tam velmi zajímavou věc, kterou pro osvobození využije. Vše sdělí Nathanovi a spolu s ním čeká, až vypukne souboji mezi Tonkavou a Manuchem.

Nastává čas, kdy se rozhodne. Poniové uprostřed osady utvořili velký kruh, ve kterém stojí Manucho a šajenský šaman. Oba v rukou svírají tomahavk, oštěp a za opaskem nůž. Kolem obou bojovníků je utvořen kruh z petroleje, který se následně zapálí. Ani jeden z indiánů tudíž nemůže z boje utéct. Náčelník kmene zahajuje souboj hlasitým zvoláním - Manytů. Tonkava si ze všeho nejdřív zadělá za opasek tomahavk a v rukou si ponechá pouze oštěp. Hbitými kroky různě poskakuje kolem Manucha, který není na tolik mrštný jako jeho protějšek. Tonkava neustále balancuje na špičkách. Je si vědom, že Manucho je mistr rychlých výpadů a zákeřných úderů. Ponijských šaman hlasitým řevem burcuje své válečníky, kteří vytvářejí ohlušující atmosféru. Manucho se odhodlává k prvnímu výpadu. Oštěpem švihne směrem k Tonkavovi, ale ten už dávno před tím věděl, kam bude Manůchův útok směřovat. Bleskově uskočil a pro změnu je to on, kdo se pokouší svého protivníka zranit. Manucho je díky tomu, že provedl výpad v rozhozené pozici, ale dříve než Tonkava dokáže cokoli provést, tak se Poniec zformuje do obraného postavení.

Úvodnímu oťukávání je zdá se konec. Oba bojovníci jsou plni adrenalinu, který musí ven. Tonkava vyráží vpřed opět oštěpem. Manucho jeho útok zblokuje za pomoci oštěpu, a jakmile Tonkavu odrazí, tak Tomahavkem seká Šajena do levé ruky. Nezasáhne ho přímo, ale zranění je to citelné. Tonkava však ze sebe nevydá ani hlásku. Po levici mu stéká krev, ale on i přesto pevně drží oštěp a je připraven bojovat dál. Trochu od Manucha poodstoupí, jakoby na něco vyčkával. Avšak najednou se rychle rozběhne na Manucha a chystá se po něm vrhnout oštěp. Poniec zaujme obrané postavení, avšak Tonkava oštěp zapíchne do země, rukama se ho stále drží a rychlým dvojitým kopem překvapuje svého soka. Ten okamžitě po střetu s Tonkavýma nohama padá na zem. Z ruky upouští tomahavk. Tonkava bleskově vrhá na Manucha nůž, kterým mu uštědří velmi nepříjemné zranění nohy. Nůž se mu zapíchne přímo do pravého stehna a bolest je to neskutečná. Manucho se drží za nohu a bolestivě sýpe. Přihlížejícím Poniům se tají dech. Tonkava se napřahuje k dalšímu úderu, když v tom si nejen on, ale i všichni ostatní všimnou, že z jednoho tee pee se valí kouř. Paul a Nathan zasahují…