Březen 2010

ŠKOLA - PĚKNĚ MĚ NASRALA

31. března 2010 v 13:26 | Kyle |  NOVINKY
Obyčejně podobné články nepíšu, ale tohle si neodpustím. Dneska jsme dostávali ve škole přehled známek, které nám vychází za třetí čtvrtletí. Byl jsem docela v úžasu. Jako vím, že nejsem zrovna studijní typ, ale ty známky. Bože!!! Nejvíce mě nasrala ekonomika. Vychází mi 4!!! Ale..., napřed mi profesorka řekne, že mi z písemky z mezd dala 1/2, pak když jí řeknu jestli se na to můžu podívat, tak mě odpálí s argumentem, že to nemá ještě opravený!!! ??? Co to má jako znamenat? Celou třídu opraví a mě ne? A kde potom vzala to 1/2? Chápu, že by se mohla přehlédnout, ale už aspoň týden do ní hučím jestli to má oprvený, ale ono ju to vůbec nezajímá... Fakt nechápu. Nás furt jenom pérujou, že si neplníme povinnosti, ale oni na tom nejsou o moc líp.

Podobně to máme v marketingu. Pořád v něm píšem písemky z ekonomiky a vůbec neprobíráme látku, kterou máme. Potom nám akorát hodí na internet prezentaci na nějaký téma, ať se to naučíme a téměř vůbec to neproberem. Další chujovina!!! A pak se nemůžu divit, že mi z marketingu chce moje profesorka dát 3, protože jsme psali jenom jednu písemku za 3 měsíce!!! Fakt úlet...

Škola mi nijak nevadí, chodím do ní prakticky rád (kolektiv, sranda atd.) Ale tímhle mě fakt nasr*li. Ale na druhou stranu mám motivaci to zpravit a mít k učení další důvod...

KISS PÍSEŇ TÝDNE - CRAZY NIGHTS

29. března 2010 v 6:15 | Kyle |  KISS PÍSEŇ TÝDNE
A máme tu další písničku bez masek. V druhé polovině 80. let vyšlo asi nejvíce diskotékové album Crazy Nights se stejnojmeným titulním singlem. Podle mě velmi povedená písnička, i když od původních "kissáckým" písniček se trošku odlišuje. I klip není špatný, takže si myslím, že po všech stránkách se hodně povedla...



KROK ZA KROKEM

26. března 2010 v 19:00 | Kyle |  MÉ ZÁJMY
sts

Jeden z prvních sitcomů, které jsem kdy viděl. Poprvé jsem jím byl, podobně jako většina mých vrstevníků, okouzlen v raném dětství, ale celý seriál má něco do sebe a baví mě dodnes. Hned jako první zaujme suprová znělka s parádní písní. Co se týče postav, tak asi každému nejvíce uvízl v paměti poněkud střeštěnější Cody Labmert, synovec Franka Lamberta. Cody je nejen výborně hrán, ale značnou část dělá i perfektní dabing, který my Češi, máme velmi dobrý. Bláznivý smích, opakování slova "čéče" téměř za každou větou, obří sýrová čepice nebo píseň "Tak zpívám blues," jenž hraje na svou elektrickou kytaru. Tak nějak by se dal jednou větou charakterizovat Cody Lambert. Každý díl vždy končí nějakým ponaučením. Někdy různě dojemný scény příliš nemusím, ale rozhodně to není na škodu.

Rodina Fosterových a Lambertových se všelijak popichuje. Nejvíce je to vidět na vztahu JT s Danou, kteří si stále dělají nějaké nascháváli nebo jeden na druhé směřují svoje vtipy. Každá z postav je něčím charakteristická. Carol málo kdy něco vyvede z míry, Mark je vždy ponořen do studia, Keren o sebe pečuje víc než je zdrávo, Al je sice holka ale ráda dělá tvrdé sporty a pak je tu Frank, který pro mě představuje typického Američana!!! Zároveň je to moje oblíbená postava...

Krok za krokem si získal srdce mnoha fanoušků a to právem...



9. ČÁST: MUŽ S KOŇMI

23. března 2010 v 14:53 | Kyle |  VLČÍ BOJOVNÍCI - I. ŘADA
gffgsgsgsgs

Překotný sled událostí, který nastal nahoře na kopci, objevením zapáleného srubu a nalezením stop, které Šajeny zavedly až k vojákům, nabírá na tempu. Tonkavovi válečníci se dostali až úplně dolů k řece, kde se vojáci zastavili. Zřejmě tu na někoho čekají, domnívají se Šajeni, kteří ve svém těle pociťují nekonečné napětí. Stále přemýšlí nad tím, co tady vojáci dělají, uvažují, co by mohlo být jejich úkolem v tak odlehlých částech doposud neobjeveného Západu. Odpovědi na své otázky i přes dlouhé bádání nenacházejí. Avšak možný náznak na jejich otázky právě přichází. Po několika převelice dlouhých minutách se k vojákům přibližuje nějaký muž, který sedí na koni a za sebou vede ještě dalších šest koní, kteří jsou uzdami uvázáni k sobě do zástupu. Šajeni zpozorní, tohle je ta chvíle na kterou čekali…

Už na první pohled, a to i z dálky, je patrné, že člověk, který k řece dorazil, není voják. Podle oblečení je zřejmé, že se jedná o muže v civilních šatech a nic nenasvědčuje tomu, že by tento běloch měl něco společného s armádou, alespoň co se šatů týče. Ačkoliv les stál po celou dobu pronásledování vojáků na straně Šajenů, tak v rozhodující chvíli se proti nim obrátil. Tím, že zřídnul, zamezil tak Tonkavovým bojovníkům bližší přístup k řece, takže z místa, kde jsou skryti, téměř nic neslyší. Avšak z dané situace se snaží vytěžit co nejvíc. Alespoň si bělocha, který před malou chvíli dorazil, pořádně prohlédnou. Muž je oblečen do černého kabátu a hnědých kalhot. Nepřehlédnutelnou součásti jeho zevnějšku je hnědý klobouk, na jehož zadním konci je upevněn ohon nějakého zvířete. Podle barvy, která je ostře zrzavá, jde zřejmě o ocas lišky. Tím je však všemu konec. Šlo by sice zariskovat a pokusit se přiblížit, ale to Tonkava ani ostatní nechtějí. Hold jim není přáno, dozvědět se něco víc. Po několika minutách hovoru mezi mužem v černém kabátu vojáci nasednou na koně, které jim jejich přítel dovedl. Opět se kolem sebe rozhlédnou, aby se přesvědčili, že jsou v lese sami a vzápětí se vydávají směrem na východ, pryč z celých hor. Co tu pohledávali, se šajenským bojovníkům vypátrat nepodařilo…Nicméně, jejich cesta je stále ještě na začátku.
Pár chvil po odjezdu vojáků Šajeni opouštějí svoje úkryty mezi keři a ze všeho nejdřív se pořádně protáhnou. Posledních několik hodin strávili v neustálém přikrčení a prodíráním se mezi pichlavým roštím, aby mohli co nejdéle vojáky sledovat.

"Co tu sakra pohledávali?" vypouští z úst Nathan, jenž je celý pokryt světle hnědými bodláky, které se v oblasti kolem řeky hojně vyskytují. "Právě v to jsem doufal, že zjistíme, avšak příroda stála proti nám. Kdyby nás zpozorovali, tak by s námi provedli krátký proces. Proti sedmi střelným zbraním bychom neměli žádnou šanci," promlouvá moudře Tonkava, na jehož těle také utkvělo tu a tam pár bodláků. "Neměli bychom je zkusit stopovat i nadále?" Zamýšlí se Konkito, který v rukou drží čutoru s vodou, aby zahnal už dlouho trvající žízeň. "Myslím, že by to nemělo smyl. Pěšky stopovat koně nejde, tolik času nemáme." Pronese Tonkava a během toho si z šatů sundá několik dotěrných bodláků, které jdou dolů velmi těžko. "Dobrá, co ale teď? Směřuje otázku na své přátele Tiéko, který si během předešlého rozhovoru kontroloval svoje nože, jestli během prodírání mezi keři některý neztratil. Než však stačí někdo odpovědět, tak podivným hlasem promluví San Aloka, který je jakoby smysly někde úplně jinde. "Počkejte," procedí skrze zuby. Zvláštně se zamračí a chvíli mlčí. "Co pak to neslyšíte," dodává stejným tónem hlasu. Šajeni utichnou a snaží se vnímat jen zvuky okolní přírody. Na první pohled se jim zdálo, že v lese panuje andělský klid a ticho. Avšak když se Tonkava spolu s ostatními zaposlouchá, tak musí jen potvrdit San Alokovy domněnky. Z dáli je slyšet hukot vody, připomínající divoké peřeje nebo menší vodopád. Zvuk je to opravdu velice tichý poněvadž přichází z velké dálky. Jediné, co z něj Šajeni vydedukují je, že přichází z jejich pohledu z pravé strany, tudíž z jihu. To však, ale není možné. "Tímto směrem přece řeka neteče," prohlašuje sebevědomě Konkito, který si v hlavě přemítá místa, kudy se řeka v Black Hills vine. Tonkava je ale natolik zkušený a je přesvědčen, že sily přírody jsou všemocné a proto navrhuje, aby se směrem na jih vydali a zjistili, co tyto zvuky vydává. "Pojďme, uvidíme, co je to zač," pobízí ostatní.

Svižným klusem se rozběhnou po své pravici. Na vojáky už nemyslí a plně se soustředí na vodní zvuky. S každým uraženým metrem se ozvěny zesilují, což znamená, že se blíží k místu, odkud vycházejí. Les už se téměř vytrácí. Po zhruba dvaceti minutách vybíhají na rozsáhlé prérii a jsou téměř nadosah svému cíly. Nejprve si mysleli, že jim to zabere více času avšak tím, že běželi, si cestu mnohonásobně urychlili. Po téměř půl hodině dorážejí k menšímu kaňonu, který protíná dvě skalní stěny. Potvrzují se Konkitova slova. Řeka tudy opravdu neteče. Zvuky, které Šajeni slyšeli, vydává něco jiného. Když Tonkava a jeho přátelé pohlédnou dolů do hlubokého kaňonu, tak v něm spatří tekoucí vodu a potom je to všem jasné. Tento kaňon totiž začíná nedaleko řeky a vždy když je velká bouře nebo období deštivých dnů, tak se hladina řeky Whiteshawe zvedá a velké množství vody se vlije právě do tohoto kaňonu, čímž ho téměř do výšky patnácti metrů zaplavuje. Šajeni si náhle vybaví nedávnou bouři, která se přes Black Hills prohnala asi před dvaceti dny.

Tonkava se spolu se svými lidmi rázem ocitl mimo hory, které je během jejich dosavadní cesty v určitém způsobu chránili. Teď se však nacházejí na širokém prostranství, kde se je dá lépe zahlédnou a to i z dálky. Proto musí indiáni jednat.

"Tady nemůžeme zůstat," říká ze všeho nejdřív šaman Tonkava. "Buďto se vrátíme zpět do hor nebo… "Nebo co?" Skáče do řeči už tak netrpělivý Nathan, který má rád, když se věci řeší stručně a jasně. "Nebo je možnost, že bychom sešplhali dolů do kaňonu a vydali se tudy," doplňuje svoji myšlenku Tonkava. Ostatní jsou rozporuplných názorů. Někteří jsou pro, jiní proti. Tonkava však ví, co říká a proto se snaží své přátele přesvědčit. " Vojáci spolu s tam tím cizincem odjeli mimo hory. Možná jsme se až do této chvíle ubírali špatným směrem. Co když lovci bizonů nejsou ukryti v Black Hills? Sice jsme už několikrát našli jejich stopy v horách, ale jak si můžeme být jisti, že to není falešná stopa? Neříkám, že tam ukryti nejsou, ale během patnáctí dnů, co jsme na cestě, jsme téměř na nic nenarazili. Proto navrhuju tuto alternativu." Konkito si stejně jako zbyli tři Šajeni Tonkavu bedlivě vyslechl. "Náš úkol není lehký. To víme už od začátku. Možná kdybychom hory na chvíli opustili, tak by to nemuselo být na škodu. Tonkava moc dobře ví, co říká a je si vědom následků, proto navrhuju, abychom udělali to, co nám radí." Ten ještě ke všemu dodává: "Hory odsud nejsou daleko a vždy se můžeme vrátit."

I když se ze začátku zdálo, že Tonkavův návrh bude zamítnut dříve, než ho vůbec vyřkl, tak i za přispění Konkita Nathan, San Aloka i Tiéko souhlasí. Nyní se však naskýtá další velmi důležitá otázka - jak se dostat dolů na dno kaňonu? Na ni zná odpověď pouze jediný člen Tonkavovi výpravy. Je jím San Aloka. "Nejlepší způsob, jak tam sešplhat je najít skalní rozsedlinu, ale to nám může trvat několik hodin ba i dnů. Proto je tu ještě jedna možnost, která je v našem případě mnohem výhodnější. Tyto kaňony, které bývají častokrát do roka zaplavovány, jsou typické tím, že v jejich útrobách se hojně daří veškeré vegetaci. A to nejen uvnitř samotného kaňonu, ale i mimo něj. Na mnoha místech ze země čouhají kořeny okolních stromů, které nás bezpečně dovedou až dolů." Po San Alokově domluvení se ostatní kolem sebe bedlivě rozhlédnou a svým zrakem pátrají po kořenech, o kterých se jim zmínil bylinkář San Aloka. Po krátkém pátrání najdou poměrně větší shluk kořenů, které se do sebe různě zaplétají. Při pohledu až úplně dolů se jim tají dech a v některých vypukají obavy, že by je kořeny nemuseli unést. Cesta dolů není nijak krátká. Sestup na dno se rovná překonání téměř dvaceti metrů výšky. A to je pořádný kus!!! "Jsi si jist, že nás ty kořeny udrží?" Ptá se s obavami Tiéko. San Aloka se bezstarostně usměje. "Na to se můžeš spolehnout. Jsou pevné jako klasické lano. Neměj strach, dolů se všichni dostaneme."

Otazníkem ale stále zůstává, zda-li pak dole objeví něco, co by jim v jejich cestě mohlo nějak pomoci…

KISS PÍSEŇ TÝDNE - FOREVER

22. března 2010 v 2:30 | Kyle |  KISS PÍSEŇ TÝDNE
Forever, je krásná písnička z konce 80. let, která byla zvolena nejlepší skladbou KISS z tohoto období. Získala mnoho ocenění a jako jedna z mála songů si našla cestičku i do nové éry KISS, kterou je nazýváno jejich opětovné namaskování a vystupování ve starých dobrých kostýmech. Forever je opravdu povedená písnička, i lidé, kteří KISS neposlouchávají si u ní rytmicky pohupují nohou a někteří ani nevěří, že pochází od ďábelských KISS. Jak jsem napsal výše, je z časů, kdy KISS hráli bez masek, proto jsem se rozhodl dát sem klipy dva. Jeden je s make-upem a druhý bez něj...

PO OPĚTOVNÉM NAMASKOVÁNÍ


BEZ MASEK



QUEEN

20. března 2010 v 15:35 | Kyle |  MÉ ZÁJMY
queen

V poslední době jsem se v této rubrice zmiňoval hlavně o seriálech, a proto jsem se rozhodl trošku obrátit a to tak, že jsem zabrousil do mého hudebního meny. Každý o mě ví, že jsem velký fanda rocku, převážně Kiss, ale rozhodně to není tak, že bych poslouchal jenom tyto chlapíky.

Queeni hrají trošku odlišnější styl muziky, ale přesto mě jejich hudba okamžitě zasáhla. Nejvíce to má nasvědomí naprosto geniální Freddie Mercury, který jak všichni víme zemřel v roce 1991 na zápal plic. Freddiho hlas měl jedinečný šmrc, který nedokážu přirovnat k jakémukoli jinému zpěvákovi. Byl to zkrátka génius. Podle mého názoru to byl jeden z nejlepších rockových zpěváků všech dob, možná vůbec nejlepší. I když od smrti Freddiho Mercuryho uběhlo už téměř 19 let, tak jeho hlas z rádia slýcháváme poměrně často, což je velmi dobře. Na tohoto muže snad nebude nikdy zapomenuto. Queen hrají sice dál i bez svého hvězdného zpěváka, ale už to není ono. Když se vysloví jméno kapely, tak si každý bezpochyb jako první vybaví právě Freddiho Mercuryho, s jehož smrtí bohužel zemřela i ta pravá kapela Queen.

SHOW MUST GO ON



IN MY DEFENCE


8: ČÁST: TÁBOROVÝ OHEŇ

17. března 2010 v 13:46 | Kyle |  VLČÍ BOJOVNÍCI - I. ŘADA

Jakmile vzduchem prosvištělo Konkitovo "támhle," tak se každý podíval právě na Konkita, který měl zrak zabořený do nedaleké vysoké trávy. Rukou nataženou před sebou jasně naznačoval, že se v té vysoké trávě něco nebo někdo nachází. Není na co čekat, Šajeni se svižnějším krokem vydávají k místu, na které byli upozorněni. Když sem však dorazí, tak se jim jen potvrdí jejich domněnky. V po kolena vysoké trávě nacházejí tělo rybáře Jeffa, které nejeví žádné známky života. Bezvládně tu leží s bodnou ranou na hrudi a s hrozivě otevřenýma očima. Ostatní Šajeni se obrací k San Alokovi a pokouší se ho jakýmkoli způsobem utěšit. Teď však žádná slova nepomohou. San Aloka stojí nad tělem svého mrtvého přítele, po tváří mu stéká křišťálově čistá slza a v hlavě se mu promítají vzpomínky na Jeffa. Přímo před očima se mu vybavují momenty, kdy rybáře poprvé spatřil, kdy si s ním poprvé potřásl rukou na důkaz přátelství. Byl to právě Jeff, kdo ho naučil, jak správně chytat ryby. Byl to jediný bílý muž, ke kterému měl úctu. Prožil s ním mnoho, ale nikomu o něm nikdy neřekl. Ze strachu o jeho život raději mlčel. Vždy když se vracel zpět do osady, tak se modlil, aby nad ním jeho nemoc nezvítězila a on ho mohl zase vidět. Nemoci odolával, jak jen mohl. Lidskou ješitnost odrazit nedokázal. Lidé, co ho zabili, k tomu měli určitě nějaký důvod.

San Aloka stále mlčí, neví, co má říct. I když tušil, že bude Jeff mrtev, tak stále ve skrytku duše doufal, že by třeba stačil utéct nebo se ubránit. Nestalo se tak. Jeff se stal další obětí této nelehké doby. San Aloka padá na kolena a naposledy pohlédne Jeffovi do očí a pak mu je zavře. Je připraven se s ním navždy rozloučit. Krátce se za něj v duchu pomodlí a s hlavou směřující k zemi mu dává sbohem. Při pohledu na San Aloku si každý z Šajenů uvědomuje, že všichni bílí lidé nejsou tak špatní. I Nathan, který je přímo vyhlášený svým negativním postojem k bílým osadníkům. Tak jako jsou dobří a špatní indiáni, tak stejně tak jsou dobří i špatní běloši. Barva pleti v tom nehraje žádnou roli. Doba je však proti indiánům a nesmyslné konflikty mezi nimi a bělochy je pomalu ale jistě přivádějí k nevyhnutelné záhubě.

San Aloka vstává. Rukou si otře slzy z tváře, kterým se neubránil. "Vím, že bychom to neměli udělat, ale musím ho pohřbít," říká ostatním při neustálém pohledu na svého zesnulého přítele. Tonkava jen krátce kývne hlavou, protože je mu jasné, co pro San Aloku padlý rybář znamenal. Nikdo nic nenamítá. Každý z Šajenů nad celou věcí uvažuje, i Nathan je ponořen hluboko do myšlenek. Uvědomuje si, že jeho postoj k bílým lidem by se měl změnit. Jak však, ale má poznat, kdo je dobrý a který špatný? Zdá se to jednoduché ctít jeden druhého, ale mezi indiány a bělochy stále existuje podivná hranice, která je poštvává proti sobě.

San Aloka vchází do shořelého srubu a hledá v něm lopatu nebo rýč, kterým by mohl vyhloubit hrob. Dlouho nemůže patřičný nástroj najít, až po několik málo minutách objevuje nedaleko ohrádky s drůbeží malý a poměrně dost zrezivělý rýč. Zvedne ho ze země a rozhlíží se kolem sebe. Hledá vhodné místo, kam Jeffa uloží k věčnému bdění. Vybírá si travnatou oblast asi dvacet pět metrů vzdálenou od srubu. Je to už mimo palouk mezi stromy, kde bude hrob dobře skryt. Na tomto místě začne kopat a po půl hodině má hotovo. Hrob je hluboký přes půl metru. Tělo rybáře zabalí do staré a potrhané deky a následně ho za pomoci Konkita vloží do hrobu. Hlínou jeho tělo zahrnou a vše dokončí Tonkava, který do země zatluče vlastnoručně vyrobený kříž, do kterého vyryl jméno JEFF. "Chceš něco říct?" Ptá se Tonkava San Aloky, jemuž se na rukou objevilo několik mozolů, které si způsobil horlivým kopáním a odhazování zeminy. Ten se na něj podívá a pak se pohledem obrátí k hrobu. "Odpočívej v pokoji. A neměj starost, já tvého vraha najdu!"

Sluneční svit začíná slábnout. Na palouk upadlo šero, které zhoršuje viditelnost. Avšak Šajeni nacházejí další, velice zajímavou věc. Kousek od místa, kde našli mrtvého Jeffa, Tiéko objevil několik stop, které vedou dolů do údolí. "Konkito, pojď sem," volá Tonkava. "Ty se ve stopování nejlíp vyznáš, kdo si myslíš, že tady ty stopy zanechal?" Ptá se Tonkava, který je o stopařských kvalitách svého přítele naprosto přesvědčen. Konkito si přičupne, aby na otisky v zemi lépe viděl. Několikrát stopy prozkoumá i dotekem ruky. Neví přesně, kdo tady ty stopy zanechal ale je mu jasné, že to bylo víc lidí, zřejmě běloši, protože otisky jsou od typu bod, které indiáni nenosí. "Jenom podle stop nepoznáme, kdo je vrahem rybáře, takže jediný způsob jak to zjistit, je se podle nich vydat. Třeba nás zavedou přímo k lidem, kteří tudy prošli," prohlašuje Konkito jenž se už pomalou chůzí vydává dolů podél stop, jež směřují hluboko do údolí.

Jejich hlavním nepřítelem je teď tma, která stále nabývá na síle. S každou další minutou se stopuje hůř a hůř. Tma zabraňuje Šajenům postupovat rychleji. Avšak trpělivost se jim oplatila. Po zhruba dvaceti minutách dorážejí k malé skalní stezce, která se všelijak omotává kolem kopce, na jehož vrcholku stojí srub.

Po další půlhodině je stopování téměř nemožné. Tma zahalila vše okolo a až do ráda bude nad Black Hills vládnout. Tonkava se obává rozdělat louče, protože v případě, že by se tu někdo nacházel, tak by je podle toho mohl najít. Proto raději spolu s ostatními pomalu postupuje a doufá, že jejích cíl bude blízko. Les oproti místům u palouku zhoustl a pohyb v něm je o mnoho těžší. Avšak po hodině bedlivého stopování Šajeni v dáli zahlédnou táborový oheň. Opatrně se k němu přibližují. Praskání dřeva v ohni jim jasně signalizuje, že jsou už velmi blízko. Podobně jako nahoře na kopci u srubu byl k vidění palouk, tak tady je to malá mýtina. Právě z ní plápolá oheň. Šajeni si lehají na zem a opatrnými pohyby se pokouší dostat k mýtině co nejblíže. Celkem se jim to daří a bez žádných problémů se postupným plazením přibližují na dohled k mýtině. Nepozorovaně se schovají za tamní křoviska a vzápětí obrátí pohled k mýtině, aby zjistili, kdo oheň rozdělal.

U plápolajícího ohně se nachází celkem šest mužů, ale jejich zevnějšek Šajny zaráží. Podle oblečení a zbraní to vypadá, že se tu utábořili vojáci! Co tu však pohledávají, osamocení uprostřed lesa? Tato oblast ještě není od indiánů naprosto pročesaná. Bezpečné oblasti leží na východ od Black Hills, tam vojákům a bílým osadníkům nebezpečí
nehrozí. Proč se tu nachází je velká neznámá? Tonkava se obrací ke svým bojovníkům a nejraději by to s nimi na místě probral, ale nechce z úst vydat ani hlásku, kterou by mohl všechny přivést do nebezpečí. K několika slovům se však odhodlat musí. Nemůžou přece v tak bezprostřední blízkosti přečkat celou noc. Prstem ukáže na Konkita, který je k němu nejblíže. Do ucha pošeptá: " Měli bychom se na noc stáhnout o kousek dál. Budeme je pozorovat od jinud z bezpečnějšího místa, a jakmile se rozední, tak se za nimi vydáme." Konkito tento návrh pošle dál a následně se o Tonkavově myšlence dozví ostatní. Pokývnutím dávají najevo souhlas, a jak neslyšně se připlížili, tak stejným způsobem křoviska kolem mýtiny opouštějí. Vzdalují se asi na 100 metrů, aby na vojáky stále viděli. Na noční hlídce se střídají po třech hodinách a po delší době se můžou v noci konečně pořádně prospat.

Den 15. (7. Května)

Noc byla bezproblémová. Příslušníci armády indiány neobjevili, a jakmile vyšlo slunce, tak Šajeni zpozornili. Ukryti mezi hustým roštím čekají, kterým směrem se vojáci vydají. Ti napřed celý tábor sbalí do velkých krosen, smotají deky a pečlivě rozhrabou ohniště, aby nezapálili okolní les. Následně se kolem sebe rozhlédnou, kdyby je náhodou někdo sledoval. Avšak Šajeni jsou pečlivě ukryti v útrobách lesa, který pro ně teď hraje nesmírně důležitou roli. Vojáci si myslí, že je nikdo nepozoruje a proto se vydávají dál, dolů do údolí po staré indiánské stezce. Šajeni jim však jsou i nadále v patách. Drží si od nich patřičný rozestup a s napětím očekávají, kam je vojáci zavedou. Sledování jim nedělá problémy. Všude kolem je převážně smíšený les, plný smrků, borovic, ale i listnatých stromů jako jsou buky nebo javory.

V neustálém závěsu za příslušníky armády jsou už přes hodinu. Po této době, začíná les řídnout a není už tak hustý jako ve výše položených místech. To Šajenům jejich práci stěžuje a má to i své důsledky. Z obav, že by je mohli vojáci spatřit, si udržují ještě větší rozestup, který se rovná zhruba sto metrům. Vojáci dorážejí k řece a tam si sedají na velké balvany, které se v okolí řeky Whiteshawe nachází. Šajeni se také zastavují a ukryti v keřích čekají, co bude následovat dál…

KISS PÍSEŇ TÝDNE - I WAS MADE FOR LOVIN' YOU

15. března 2010 v 2:30 | Kyle |  KISS PÍSEŇ TÝDNE
Pro tento týden jsem vybral neznámější písničku skupiny KISS - I was made for lovin you. Tento song se stal světovým megahitem, avšak málo kdo ví, že ze začátku to tak vůbec nevypadalo. Písnička byla nahrána v době největší slávy skupiny, koncem 70. let. KISS v té době dobývali světové hitparády, měli miliony fanoušků a všichni se topili v penězích. Ani to ji však nestačilo. KISS chtěli víc a proto vyrazili na diskotéky. Když zjistili, co se tam hraje, tak s klidem prohlásili, že to dokážou taky. Výsledkem je skvělej song, který však nejdřív fanoušci nesnášeli, z důvodu diskotékových prvků. Nicméně dokázali to překousnout a I was made for lovin you se stala jedním z nejznámějších rockovým songem nejen KISS, ale všech dob.



SIMPSONOVI

12. března 2010 v 22:18 | Kyle |  MÉ ZÁJMY

Město Springfield s rodinou Simpsonových zná snad každý televizní fanda. Už ani pořádně nevím, kdy jsem je začal sledovat. Podle mého názoru nejlepší animovaný seriál, který nám můžou tvurci na celém světě nabídnout. Futurama ani Griffinovi fenomén Simpsonů podle mého názoru nepřekonali (avšak rozhodně nejsou špatné). Na tomto seriálu je geniální, že každý občan města zastává určitou roli a vše se netočí jenom kolem hlavní rodiny Simpsonových. Jejich humor je nepřekonatelný. V každém díle je hned několik originálních hlášek, u kterých nejde udělat nic jiného, než se hlasitě zasmát.

Postavy jsou vymyšleny parádně. Každá z nich má osobitý humor a specifické vlastnosti. Homer neustále vysedává v hospodě U Vočka, kde s ostatními štamgasty, kterými jsou Burny, Lenny a Karl, tráví mnoho svého času. Marge hned tak něco nerozhodí, má své zásady a stojí si za nimi. Lisa ráda klade otázky všeho druhu nebo řeší školní povinosti. Bart zase brázdí Springfildské ulice na skateboardu a co chvíli vymýšlí nějakou tu lumpárnu. No a Magie nedá dopustit na svůj červený dudlík, který stále přežmoulává v puse. Do toho všeho ještě zasahuje "pánbíčkář" Flanders, doktor Dlaha, majitel jaderné elektrárny Burns a mnoho ostatních postav. Simpsni jsou zkrátka animák číslo 1.

7. ČÁST: SRUB

9. března 2010 v 13:16 | Kyle |  VLČÍ BOJOVNÍCI - I. ŘADA

Den 14. ( 6. Května)

Šajenští válečníci se prodíraly nepřístupnými křoviskami, vysokou trávou, hustými stromy a různorodou prérijní vegetací celou noc. Celou dobu postupovali zpět na východ, kde byli přepadeni znepřáteleným kmenem Poniů. Měli na paměti, že Manucho a jeho lidé, kteří přežili, by je mohli pronásledovat. A proto udělali vše proto, aby je Poniové nevystopovali a následně nedopadli. Otisky svých kožených bot zahlazovali listnatou větví stromu, která stopy naprosto smazala. Na straně Šajenů ještě stál jeden neživý přítel a tím byl vítr, který zrnka písku, jemného kamení a hlíny rozvál k nepoznání, takže stopy se téměř vypařily.

Když začíná svítat, tak Tonkava prohlašuje, že by v tuto chvíli bylo nejlepší si odpočinout a nabrat nové síly. Ostatní jsou k smrti vyčerpaní a na jejich tvářích to jde zřetelně poznat. Nohy mají poznamenány postupem skrze trnovitá křoviska, jenž mnohdy Šajenům obtiskla do těla své špičaté hroty. Tonkava a jeho přátelé dorážejí k malé mýtině s vysokou trávou. Nachází se zde několik kamenů a větších balvanů, na jejichž povrchu se s vycházejícím sluncem objevují drobní živočichové, kteří se tu budou vyhřívat. Opodál se mýtina mění ve stráň posetou pařezy smrků a nedaleko nich se vítr prohání honosnými korunami vysokých, do nebe se deroucích stromů.
Šajeni pokládají na zem vybavení a s radostí si lehají pod široké koruny do zelené trávy, která slouží jako krásně měkká peřina. Tonkava však neupadá do spánku jako ostatní. Raději zůstává na hlídce, kdyby se náhodou objevili Poniové. Sedá si na jeden z pařezů na přilehlé stráni a upřeně kouká na daleký obzor před ním. Zem se tam svažuje dolů do údolí, kterým napříč teče průzračná řeka Whiteshawe. Několik desítek mil před ním je k vidění i rozlehlejší kaňon se zamotanými skalními soutěskami, připomínající labyrint nebo propletené bludiště. V místech, kam už jen s těží dohlédne se rýsují vrcholky honosných hor a masivních skal. Tu a tam zahlédne i nějaké zvíře, které po nočním spánku vylézá ze svého úkrytu, oblohu pročesávají hejna převážně skalních ptáků a Tonkava si v tuto chvíli připadá jako pán světa. Celé pohoří Black Hills má jako na dlani a v koutku duše doufá, že ho v této podobě nevidí naposled. Poté však i on podléhá únavě. Víčka mu přepadnou přes oči a ve schýlené poloze usíná, i když sedí na nerovném pařezu.

První z bojovníků se probouzí paradoxně Tonkava, který usnul jako poslední. Ze všeho nejdříve se kolem sebe rozhlédne, jestli jej a Šajeny nedostihli Poniové. Pohlédne doprava, poté doleva a nakonec před sebe a za sebe. Okolí je liduprázdné. Po Manuchovi a jeho lidech ani památky, což znamená, že tento šaman kmene z druhé strany Black Hills zřejmě uposlechl Tonkavových rad. Následně si promne ospalé oči a krátce zívne. Zhluboka se nadechne čerstvého vzduchu a pohlédne k obloze. Podle slunce a červánků pozná, že den se už chýlí ke svému konci. Znamená to, že prospali téměř celý den. Není se co divit, když byli celou noc na pochodu. Situace si to takhle zkrátka vyžádala. I když by nejraději ještě pár hodin prospal, tak chtě nechtě musí vstát a zbudit ostatní. Nathan, Konkito, San Aloka i Tiéko nadále spí a v komfortu měkké trávy je jim báječně. I malí živočichové jim v jejich lenošení nevadí. Na Tíékově břiše se usídlil malinkatý hlemýžď, který se z něj pokouší pomalým pohybem, pro šneky tak typickým, dostat zpět na zem. Nad Nathanem už hezkou chvíli krouží několik mušek, ale i to ho ze spánku nevyrušuje. San Alokovi hned vedle hlavy pobíhá několik pracovitých prérijních mravenců, kteří budují další ze svých převelikých mravenišť. Pohled je to opravdu směšný, avšak Tonkavovi úsměv na tváři nevydrží dlouho. San Alokův orel Ševak už netrpělivě krouží nad celou oblastí a svým křikem dává najevo, že se něco děje.

Tonkava pohlédne vzhůru k orlovi a ten jakoby ho navedl k cíly. Když zvedne hlavu, tak jeho zrak zaujme světle šedý kouř, který se vine k obloze z nedalekého lesíka, jenž je od Šajenů vzdálen přes necelou míly. Nejdříve si myslí, že se mu to jenom zdá nebo, že je to jen nějaký přelud, ale bližší pozorování ho vyvede z omylu. Po několika desítkách sekund je mu jasné, že je to opravdu kouř, což znamená, že tam musí být i oheň. Okamžitě několika rychlými kroky proběhne vyšší trávou, ve které si ustali jeho přátelé a následně je budí. "Co se děje?" Ptá se rozespalý Konkito, který se neobtěžoval z trávy vstát. Tonkava neodpoví jenom jemu, ale všem. Rukou ukáže k lesíku, ze kterého vystupuje šedý sloup kouře. To přinutí ostatní zpozornět. Bez zbytečných slov se zvedají z trávy a je jim jasné, co bude následovat. Tonkava ostatním říká: "Je dost pravděpodobné, že to budou ti lovci. Proto se nesmíme nijak ukvapit. Nevíme kolik jich tam může být, hlavně, žádný pitomosti! Musíme postupovat opatrně, abychom na sebe nenalákali jejich pozornost," prohlašuje chytře Tonkava jenž se po domluvení vydává k místu ohně. Ostatní si ze země zvednou svoje vybavení a svého vůdce následují. Po zhruba čtyři sta metrech vstupují z menší planiny, na které odpočívali do onoho lesíku. Tady už musí být velmi pozorní. Opatrnými kroky našlapují tak, aby ani větvička pod tíhou jejich nohou nepraskla. Neustále se kolem sebe rozhlížejí, metají pohledy tam, odkud by mohlo číhat možné nebezpečí, které tady hrozí. Les není příliš hustý, stromy jsou v něm od sebe vzdáleny poměrně hodně a není tu příliš míst, kam by se dalo schovat v případě, že by něco selhalo. Les čím dál více řídne, strom se ztrácí a místo nich se tam spíše vyskytují keře a drobnější rostliny. Znamená to tedy, že zřejmě směřují k nějakému palouku, podobného, na kterém celý dnešní den spali. Po další chvilce jsou už natolik blízko místu, odkud přichází kouř, že ho dokonce cítí. Zápach nebo pro některé vůně spáleného bukového dřeva se prodírá mezi stromy a keři až k nosním dírkám napjatých Šajenů. V této chvíli se Tonkava zastaví a pohledem dá vědět svým válečníkům, aby k němu přistoupili, chce jim něco říct.

"Jsme blízko, proto se musíme rozdělit. Jako jednotlivce nás tak lehce nezahlédnou. Držme se od sebe, tak na deset metrů. Kdyby se něco stalo a museli bychom ustoupit, tak se snažte dostat zpět k místu, odkud jsme přišli." Nathan, Konkito, San Aloka společně s Tiékem kývnou na souhlas a následně se rozestoupí a utvoří pomyslný polokruh, kterým postupují stále kupředu. Blíží se k palouku, na kterém
však k zahlédnutí žádný oheň není. Ani žádní lidé, či jejich tábor. Nic z toho se tu nenachází!

Pohled je to zarážející, místo lovců bizonů tu stojí tváří v tvář dřevěnému srubu, na kterém dohořívají poslední plameny! Pro Šajeny je to šok! Doufali, že už konečně narazí na nějakou stopu týkající se jejich nepřátel, místo toho našli opuštěné dřevěné stavení. "Zatraceně," kleje na všechny strany Nathan, který se těšil až pohlédne lovcům bizonů do tváře. Pak se však stane něco nečekaného. San Aloka bez jakýchkoli okolků vystartuje ke srubu a i když ještě tu a tam hoří, tak vchází dovnitř. Ostatní se diví, neví proč se tak chová. Přistoupí tedy ke srubu a prohledávají jeho okolí. Z druhé strany stavení se nachází malá ohrada s drůbeží a před chatou několik polen dřeva, které plameny nepohltily. Za pár minut vybíhá ven San Aloka a ostrým pohledem prohledává nejbližší okolí vypáleného srubu. Všude kolem jsou rozházené předměty, pracovní nástroje, šaty a hrnky s talíři. To, co však San Aloka hledá, tady není. Lépe řečeno hledá někoho! "Co se děje?" Ptá se Tonkava, který se na San Alokov smůtný výraz už nemůže déle dívat. V očích jeho přítele je jasné, že je nešťastný, něco ho duševně velmi trápí. Co to ale je? San Aloka zaboří svůj pohled do Tonkavovi tváře a po krátkém mlčení vše vysvětluje. "Na tomto místě nejsem poprvé! Už jsem tady párkrát byl! Ten srub, jenž jsme objevili patřil jistému Jeffovi, který jsem před pár měsíci dorazil z jihu, myslím, že z Nového Mexika. Byl to rybář, který lovil jen pro svoji osobní spotřebu. V poklidu tu chtěl zemřít, byl těžce nemocen… Nejprve jsem si myslel, že to bude bílý muž, jako všichni ostatní, ale jak se ukázalo, Jeff byl jiný. Spřátelil jsem se s ním a čas od času jsem ho navštěvoval. V táboře jsem to nikomu neřekl protože jsem se obával, že byste s mým rozhodnutím nechat ho tady v klidu žít, nesouhlasili." Tonkava položí San Alokovi na rameno svoji ruku. "Dělals, co jsi uznal za vhodné." San Aloka se však obává nejhoršího. "Pokud tady není, tak je jasné, že je po smrti. Lidé, co srub zapálili ho určitě zabili." Tonkava se pokouší svého přítele podpořit a proto mu dává alespoň naději, kterou v této chvíli potřebuje. Avšak i on se obává, že život starého rybáře už dávno vyhasl. Najednou však Konkito upoutá pozornost všech svým hlasitým výkřikem: "Támhle!"….

KISS PÍSEŇ TÝDNE - REASON TO LIVE

8. března 2010 v 2:30 | Kyle |  KISS PÍSEŇ TÝDNE
Druhou písničkou v pořadí je rozporuplný hit z 80. let Reason to live. V roce 1983 Kiss odložili své masky a poměrně změnili svůj hudební styl. O čtyři roky později natočili právě tento song. Proto je tato písnička rozporuplná. Některé zarputilé fanoušky, kteří žijí jen namaskovanými Kiss je to diskotékový slaďák. Mě tato písnička přijde docela vydařená a patří k mým oblíbeným osmdesátkovým songům. Ostatně posuťte sami. Zpěv tradičně Paul Stanley...


6. ČÁST: POZORUHODNÝ TONKAVA

2. března 2010 v 9:28 | Kyle |  VLČÍ BOJOVNÍCI - I. ŘADA

Potom co Šajeny zajali Poniové, vedeni nevraživým šamanem Manuchem, tak se zdálo, že jejich vidina odhalení lovců bizonů je ztracena. Nicméně Tonkava se nehodlal podvolit Poniům a proto jednal. Svým vysvobozením Ponie naprosto zaskočil a teď je jeho dalším úkolem osvobodit svoje zbylé čtyři přátele, kteří zatím vůbec netuší, že se jejich vůdce vymanil z nepřátelského zajetí. Tonkava si u sebe ponechal nůž, kterým si rozřízl provaz na rukou. Ten se mu bude velmi hodit. Už je poměrně tma a Tonkava se nachází jen pár metrů vzdálen od zástupu Poniů a svých přátel. Celou skupinu sleduje ne ze zadu, ale z boku. Je na stené úrovni jako oni, ale nepohybuje se po stezce, která tudy vede, ale kryje se v hustých keřích kolem stezky. Ještě na poslední chvíli si prozkoumá celou situaci a následně je odhodlán zakročit. Celkově proti němu stojí devět Poniů včetně Manucha. Nicméně Tonkava se je nepokusí přemoci ohromnou silou, ale chytrou lstí. Ze svých kapes na vestě, ušité z kůže, vytahuje několik podivných červených kamínků o velikosti vlčího tesáku. Tuto horninu rozdrtí dlaněmi na jemný prášek, který si následně ponechává v pravé ruce. Poté se opatrnými kroky přibližuje k celé skupince nepřátel až do takové blízkosti, dokud ho stále není vidět.

Vzápětí přiloží podivným způsobem svoji levou ruku k ústum a foukne do otvoru mezi prsty. Výsledkem je zvláštní zvuk, který nejde přirovnat ani k člověkovi a ani ke zvířeti. Je to jakoby o sobě dávali vědět mocní duchové sídlící podle indiánských bájí ne jenom v "Hoře obdarování," ale i po celých Black hills. Takový tón nikdo z nich předtím neslyšel a stejně jsou na tom i spoutaní Šajeni. Poniové zastavují a křečovitě se kolem sebe rozhlížejí. Z jejich zástupu vystupuje Manucho a jeho pohled směřuje k místům, kde Tonkava upadl. Je to zhruba třicet metrů vzdálená část stezky a i když je tma, tak jakoby Manucho tušil, co se přihodilo. Sejde o trošku níže a poté si uvědomí, že Tonkava zřejmě uprchl. "Zatraceně," vyhrkne nepříčetným způsobem ze svých úst, které jsou na všechny strany obklopeny bizardními kresbami a motivy jeho kmene. "Je pryč!!!" Dodává stejně nevrlým tónem. Tonkava mezitím pokračuje ve vydávání záhadných zvuků, tentokrát však z jiného místa než před tím. Jakmile se přemístí, začne mezi keři zběsile pobíhat, čímž na sebe jasně upozorní Ponie, jenž ho doposud marně hledali. Je však tma a Poniové Tonkavu sotva vidí. Lépe řečeno spíše ho jenom slyší , jak se pohybuje mezi vysokým porostem a sem tam zahlédnou i nějaký stín. Tonkava jako mystický hrdina proskakuje mezi keři s neuvěřitelnou ladností a bez jakých kolik problémů. V jednu chvíli je tady a vzápětí se vynoří z naprosto jiného koutu křovisek.

Poniové jsou svědky neuvěřitelné situace a ani tomu nechtějí věřit. Kupodivu místo, aby začali jednat, tak jako přimražení k zemi stojí a nestačí se divit. Po pár desítkách sekund Tonkava s přeskakováním z jednoho keře do druhého přestává. Poniové zůstávají zaraženě stát. Manucho všechny uklidňuje a dává jím instrukce: "Je to jenom jeden člověk. Někde tady je. Utvořme kruh a potom pročesejme okolí stezky. Čtyři tady zůstanou a budou hlídat zbylé Šajeny. Musíme hon najít. Živého a když to bude nutné, tak třeba i mrtvého!" Tohoto Tonkava chtěl docílit. Jeho záměrem bylo, aby se Poniové rozdělili protože s jednotlivci se mu bude lépe bojovat. Jakmile vidí, že Poniové vyrážejí mezi keře a stromy, tak vyleze na jeden z okolních smrků, neboť předpokládá, že ho Poniové nejdříve budou hledat na zemi. Vyšplhá na strom a přimkne se ke kmeni tak, aby byl co nejméně nápadný. Čeká, až se u něj objeví nějaký z Poniů. Tato chvíle právě nastává. Pár metrů od něj vidí prvního nepřítele. Ten svojí dlouho holí pročesává každý kout keřů a vysoké trávy. Tonkava neslyšně sestoupí o několik větví dolů a poté na indiána ze shora skáče. Ten naprosto nic nečekal. Během dopadu na zem mu Tonkava vráží nůž do hrudi a poté rychle mizí pryč do hustého houští. Ostatní Poniové jen zaslechly jak Tonkava dopadl na zem a okamžitě k místu spěchají. Jako první sem dobíhá Manucho, který vidí, že přišel o svého druhého bojovníka. Tonkava se mezi tím ukryl v jiném houští.

Nicméně jeden z Poniů se k tomuto keři zvláštně zadívá. Jakoby tušil, že se v něm někdo skrývá. Pomalu k němu přistupuje a z opasku si bere do ruky tomahavk. V tuto chvíli může Tonkava použít onen červený prach, který získal z červeného kamene, který vytáhl ze své vesty. Jakmile je u něj Poniec tak na metr a půl, tak z křoví hbitě vyrazí a prach, který svíral v pěsti mu vhodí do očí. Poniec je tímto útokem zaskočen a než prach na oči začne působit netrvá nijak dlouho. Nejdříve ho oči začnou strašlivě pálit, následně začíná mít problémy se zrakem a jako poslední se začíná hrozivě třást. Zůstává stát na místě a hlasitě dává najevo, že je zraněn. Jeho bolestné výkřiky jsou slyšet snad, až na druhou stranu hor. Tonkava mu rychle sebere Tomahavk z ruky a poté ho povalí na zem. Nicméně nezabije ho, ale nechá ho tam pouze křičet bolestí. Prach mu způsobil ošklivá zranění. Po několika desítkách sekund se k němu dostávají zbylí tři Poniové. Když mu pohlédnou do tváře, tak vidí, že jeho oči jsou zality rudou krví. Zraněný Poniec po několika vteřinách bezvládně padá na zem. Manucho ví, že Tonkava je typický svým pozoruhodným stylem boje a následně si uvědomuje, že podcenit ho, byla velká chyba. Trojice Poniů zůstává stát nad tělem mrtvého. Toho využívá Tonkava, který jako blesk vyskočí ze svého úkrytu, který je jen pár metrů od stojícího Manucha a jeho bojovníků. Proti jednomu z nich vrhá nůž...

Nezasahuje však přesně. Ostří nože zasáhlo jednoho z Poniů pouze do ruky. Manucho se otáčí směrem k místu, odkud byl nůž vržen, ale tam už nikdo není. Vše co vidí je jen nekončící tma a nepřeberné množství bujné vegetace. Tonkava jako by se do země propadl. Najednou se opět vynořuje, tentokrát zpoza stromu, u kterého stojí Manucho a dva ostatní bojovníci. Jako první Tonkava odkopne Manucha a následně Tomahavkem usmrcuje zraněného indiána s nožem v ruce. Nůž rychle vytahuje z rány a vrhá ho směrem k dalšímu Ponijci. Tentokrát trefil se strefil tam, kam mířil a Ponie tím tak poslal do věčných lovišť. Manucho se během pádu lehce udeřil do hlavy a je trošku dezorientovaný. Tonkava k němu přistupuje a zvedá ho ze země. Stoupne si za něho a na krk mu přiloží zakrvácený nůž. Manucha dovede zpět na stezku, kde postávají čtyři Poniové a Tonkavovy bojovníci. Tonkava přikazuje Poniúm, aby Šajeny osvobodili jinak Manucha zabije. Poniům nic jiného nezbývá a proto raději udělají, co jim Tonkava nařídil. Poté řekne svým přátelům, aby těmi samými provazy svázali Ponie. Následně k Manuchovi a jeho lidem promlouvá: "Darujeme vám život výměnou za to, že se nevydáte po našich stopách. Vašeho bojovníka jsme u Rudých skalisek nezabili. Udělali to jistí zlatokopové, kteří tam hledali bohatství a spásu. Raději se vraťte daleko na západ a udělejte vše proto, aby se vašemu kmeni nestalo to, co našemu. To je cena za vaše životy!" Poté druhou rukou, kterou má volnou vytahuje ze své vesty několik lístků, na jejichž konci je podivná žlutá skvrna. Jeden z nich promne v ruce a přikládá ho k Manuchovým ústům. Po několika sekundách Manucho omdlévá a padá na zem. To samé udělá Tonkava ještě zbylím čtyřem Poniům.

"Tak, omámení zůstanou tak pět hodin," Praví Tonkava už s úsměvem na tváři, který svým specifickým druhem boje dokázal Ponie přemoci a své přátele vysvobodit. Ostatní válečníci jsou z Tonkavova boje nadšení. Nikdy ho neviděli, takovýmto způsobem soupeřit s nepřáteli. Jeho hbité skoky mezi hustým křovím je doslova ohromily. Všichni ho s radostí na tváři přijímají na svou hruď, neboť jim bezpochyby zachránil životy. Tonkava se poté po okolí rozhlíží. Hledá zbraně, které ukořistili zlatokopům u Ruchých skalisek. Pušky, ale jakoby se do země propadli. Zřejmě je Poniové někam schovali. Není však času nazbyt. Šajeni nesmí zapomenout, co je jejich primárním úkolem a proto prchají i bez cenných střelných zbraní. Tonkava a ostatní jen doufá, že Poniové uposlechnou jeho výstrahu a nevydají se po jejich stopách. I když Manuchova arogance je natolik velká, že i to se nedá vyloučit.

KISS PÍSEŇ TÝDNE

1. března 2010 v 6:53 | Kyle |  KISS PÍSEŇ TÝDNE
S novým měsícem se tady objevuje nová rubrika, kterou jsem nazval "KISS píseň týdne" a jak již název napovídá bude věnovaná mé oblíbené skupině KISS, o které se můžete dočíst v tomto článku, který najdete v rubrice "Mé zájmy." Písničky sem budu přidávat ze všech jejich hudebních ér, to znamená, když vystupovali s maskami, ale i bez nich. Jejich hudební tvorba bez bílo-černého make-upu není u široké veřejnosti příliš známá a proto bych ji vám chtěl přiblížit... Tuhle novou rubriku jsem se rozhodl vytvořit z toho důvodu, protože hodně mých Sbéček se o hudbu zajímá a věnuje jí své blogy, takže doufám, že tento můj krok ocení.

Písničku najdete také v zápatí, kde bude celý týden...

Jako první je tu píseň ze 70. let - LOVE GUN. Video pochází z koncertu, který se uskutečnil v roce 2003 v rámci turné Alive IV. symphony